Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1502/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti J. L., t. č. ve Věznici Oráčov, zastoupeného JUDr. Lenkou Vincencovou, advokátkou se sídlem ve Vysokém Mýtě, Javornického 138, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2018, č. j. -52, a proti rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 8. června 2017, sp. zn. , a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. března 2017, č. j. -1818, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), brojí stěžovatel proti rozsudku, kterým jej Krajský soud v Hradci Králové uznal vinným: 1. z trestného činu pohlavního zneužívání ( , 2 trestního zákona), 2. pokusu zločinu pohlavního zneužití ( ), 3. zločinu znásilnění [ , 2 písm. a), 3 písm. a) ] a přečinu ohrožování výchovy dítěte ( ], 4. přečinů šíření pornografie [ ] a ohrožování výchovy dítěte [ ], odsoudil jej za to k úhrnnému testu trestu odnětí svobody v trvání šesti let do věznice s ostrahou a uložil mu povinnost zaplatit poškozeným v souhrnu 350 000 Kč.

K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze zrušil výrok o vině pod bodem 1., celý výrok o trestu a příslušnou část výroku o náhradě škody, nově jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců do věznice s ostrahou, zprostil jej obžaloby pro skutek pod bodem 1., neboť nebylo prokázáno, že se skutek stal, a poškozenou odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních; v ostatním zůstal rozsudek nedotčen. Napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Stěžovatel nejprve zrekapituloval průběh řízení před obecnými soudy, které ve věci rozhodly opakovaně. Krajský soud v Hradci Králové jej třikrát uznal vinným a odsoudil jej (rozsudky ze dne 9. listopadu 2015, č. j. -964, ze dne 29. dubna 2016, č. j. -1225, a ze dne 6. prosince 2016, č. j. -1574), třikrát Vrchní soud v Praze usneseními (ze dne 16. února 2016, sp. zn. , ze dne 16. června 2016, sp. zn. , a ze dne 24. ledna 2017, sp. zn. ) rozsudky zrušil a věc krajskému soudu vrátil - poté následovala napadená rozhodnutí.

Stěžovatel nesouhlasí s důvody odmítnutí dovolání, poukazuje na přetrvávající pochybnosti, namítá nesprávné hodnocení důkazů a porušení kontradiktornosti řízení (viz

sp. zn.

a

), vytýká Nejvyššímu soudu i striktní přístup k dovolání (viz

sp. zn.

) a namítá nedostatečné odůvodnění neprovedení navržených důkazů (

sp. zn.

). Podle stěžovatele musí být odsuzující rozsudek vystavěn na dostatečně zjištěných skutečnostech, zejména chybí-li přímý důkaz i doznání (

sp. zn.

). Nastane-li situace "tvrzení proti tvrzení", musí soud rozhodnout mimo jakoukoliv pochybnost (

sp. zn.

či

), aby bylo jasno, jak, kdy a zda vůbec se skutkový děj odehrál; případné pochybnosti je nutno vyložit jen ve prospěch obviněného (

sp. zn.

nebo

), což se nestalo.

Pro uvedené skutečnosti stěžovatel namítá zásah do svých ústavních práv zakotvených v , 2 al. 1, 36 odst. 1 a 40 odst. 2 d (dále jen " "), jakož i v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti ( y), který se zabývá tvrzeným porušením běžných práv fyzických osob jen tehdy, zjistí-li, že byla porušena základní práva nebo svobody zaručená ústavním zákonem - ne každý postup obecného soudu, který by i byl podle jednoduchého práva vadný, vede k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod. V projednávaném případě Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy porušily základní zaručená práva stěžovatele.

Stěžovatel zpochybňuje závěry obecných soudů a je přesvědčen o "komplotu" okolí proti jeho osobě. Jak je ze všech rozhodnutí ve věci zřejmé, v průběhu řízení byl stěžovatel již dříve zproštěn 5. bodu obžaloby pro zánik trestnosti a vrchní soud opakovaně vrátil věc k dalšímu řízení proto, že ne všechny jeho dříve uložené pokyny nalézací soud provedl. Přestože v napadeném rozsudku Vrchní soud v Praze konstatuje, že ani v posledním rozsudku nalézací soud nenaplnil zcela jeho očekávání, bylo již možné procesně-formální vady nahradit postupem odvolacího soudu. Vrchní soud v Praze tak s ohledem na zásadu in dubio pro reo zprostil stěžovatele obžaloby pod bodem 1., neboť jen tak bylo možno odstranit rozpor mezi výpovědí poškozené a znaleckými posudky; současně však odvolací soud konstatoval správnost závěrů týkajících se skutků pod body 2., 3. a 4. Odvolací soud považuje za správný výrok o náhradě škody, který krajský soud řádně neodůvodnil.

Přes uvedené "rozpory" jsou podle Ústavního soudu napadená rozhodnutí dostatečně odůvodněna, popisují, z čeho soudy vycházely a jaké učinily závěry, o nichž neexistují žádné důvodné pochybnosti. Rozsudky splňují zákonem kladené požadavky a jsou přezkoumatelné, je z nich patrné z jakých důkazů soudy vycházely a proč neprovedené důkazy považovaly za nadbytečné. Námitky stěžovatele v ústavní stížnosti jsou opakováním jeho obhajoby i opravných prostředků, aniž by svědčily o tvrzeném zásahu do jeho zaručených práv. Stěžovatel byl své osobní svobody zbaven z důvodů a způsobem, který zákon předvídá ( y), neboť jeho jednání naplnilo požadavky trestného činu ( y), aniž by byla porušena presumpce neviny ( y).

Podle s y jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci, nikoliv jen Ústavního soudu. Z napadeného usnesení je zřejmé, že Nejvyšší soud postupoval v souladu s touto zásadou a jeho rozhodnutí odpovídá příslušné judikatuře Ústavního soudu k této otázce.

Podle ustanovení proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. července 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu