Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1736/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného Mgr. Michalem Pleskačem, advokátem, se sídlem Vinohradská 30, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 9. 3. 2018 č. j. -16, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení, neboť má za to, že jim bylo porušeno jeho ústavně garantované právo na ochranu vlastnictví podle d (dále jen " "), právo na legitimní očekávání nabytí majetku a právo na ochranu proti zásahu do pokojného užívání majetku podle Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na spravedlivý proces podle y a podle Úmluvy. Současně namítá, že napadené usnesení bylo vydána v rozporu s y, y, y a y, y a y, které mj. zakotvují princip právního státu, jehož nedílnou součástí je zásada předvídatelnosti, a také právo na právní jistotu a povinnost soudů rozhodovat spory a jiné právní věci v souladu se zákonem.

2. Usnesením Policie České republiky, KŘP kraje Vysočina, Územního odboru Jihlava, Oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán") ze dne 8. 2. 2018 č. j. KRPJ-12591-37/TČ-2018-160781 (dále jen "usnesení PČR") bylo podle ustanovení § 79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") rozhodnuto o zajištění věci, a to konkrétně peněžních prostředků na bankovním účtu stěžovatele v nominální hodnotě 1 400 000 Kč. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla napadeným usnesením okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud") zamítnuta. Výše citovaným usnesením PČR byly na účtu stěžovatele zajištěny finanční prostředky v hodnotě 1 400 000 Kč na účtu stěžovatele, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že tyto prostředky jsou výnosem z trestné činnosti, které se měl dopustit podezřelý M. A. B. (dále jen "podezřelý"). Ten měl jako finanční poradce zajišťovat poškozené hypoteční úvěr z důvodu zakoupení nemovitosti, přičemž při jednání s bankou podezřelý bez vědomí a souhlasu poškozené doložil jinou kupní smlouvu s jinými čísly účtů, než ty smlouvy, se kterými souhlasila a které parafovala poškozená, na základě čehož banka převedla úvěrovanou částku na účet, který je veden na bratra podezřelého. Z tohoto účtu pak byly peníze přeposlány na účet stěžovatele, a to na základě smluvního vztahu mezi podezřelým a stěžovatelem. Bližší obsah napadeného usnesení je účastníkům řízení znám, a proto je Ústavní soud nebude blíže rekapitulovat.

II. Argumentace stěžovatele

3. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že v trestním řízení vedeném proti podezřelému, v jehož rámci došlo k zajištění finančních prostředků stěžovatele, vystupuje v pozici osoby zúčastněné, tedy nikoliv jako obviněný či spoluobviněný. Namítá, že usnesením PČR a bezdůvodným policejním zajištěním majetku, jemuž nezabránil dozorující státní zástupce ani okresní soud, došlo k omezení vlastnického práva stěžovatele podle y. Podle názoru stěžovatele mělo napadené usnesení okresního soudu, které stvrzuje nezákonný postup policejního orgánu, vycházet z třístupňového testu proporcionality. Ve vztahu k potřebnosti zajištění peněžních prostředků přitom namítá, že zajištění bylo v projednávaném případě zcela bezdůvodným opatřením bez prověření základních skutečností. Policejní orgán se podle stěžovatele totiž nijak nezabýval tím, jaký je vztah stěžovatele a zajištěných finančních prostředků k probíhajícímu trestnímu řízení, tedy zda a na základě čeho existuje podezření, že by měl být stěžovatel spolčen s podezřelou osobou, případně že by měl legalizovat prostředky získané podezřelým z trestné činnosti či zda lze zajištěné finanční prostředky považovat za možný výnos z trestné činnosti. Žádný takový vztah stěžovatele k osobě podezřelé však podle stěžovatele v průběhu řízení nebyl zjištěn. Stěžovatel byl připraven na výzvu policejního orgánu ještě před zajištěním finančních prostředků doložit, že zajištěné finanční prostředky mu byly plněny podezřelým na základě právního titulu, a tedy zcela legálně. Policejní orgán však stěžovatele nevybídl k vysvětlení původu finančních prostředků a bez dalšího přistoupil k jejich zajištění. Stejně tak se orgány činné v trestním řízení nezabývaly zásadou ochrany dobré víry stěžovatele v případě, že by zajištěné finanční prostředky skutečně mohly pocházet z trestné činnosti podezřelého, neboť stěžovateli byla předmětná částka uhrazena na základě smlouvy o prodeji bytu a jednalo se tak o kupní cenu složenou do úschovy. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2018,

sp. zn.

, podle kterého je potřeba dobrou víru nabývajícího vlastníka chránit i v případě, že nabývá věc, jejíž původ se později ukáže nezákonným.

4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nesouhlasí s argumentací okresního soudu, podle kterého absence dobré víry, že mu tyto prostředky mohou náležet, vyplývá ze skutečnosti, že mu tyto prostředky byly odeslány z účtu bratra podezřelého. Podle stěžovatele je takovéto zdůvodnění zcela bezvýznamné, neboť není jeho povinností jakožto příjemce peněz kontrolovat, z jakého účtu byly odepsány, případně kdo je jejich majitelem.

5. Stěžovatel k věci předestírá i další argumentaci stran charakteru prostředků na účtu u banky, vztahu mezi složitelem, schovatelem a příjemcem, včetně povahy jejich práv k předmětu úschovy. Složitel podle argumentace stěžovatele nemá žádný přímý vztah vůči stěžovateli, který jednal v dobré víře, že peněžní prostředky mu zaslány na bankovní účet představují plnění smluvní povinnosti. Proto nebylo možné v rámci usnesení PČR uvažovat o zajištěných prostředcích jako o předmětu zajištění budoucích nároků složitele. Stěžovatel tak uzavírá, že finanční prostředky zajištěné na jeho účtu nikdy nemohly být výnosem z trestné činnosti podezřelého.

6. Stěžovatel dále tvrdí, že mu rovněž mělo být upřeno jeho procesní právo, aby se mohl vyjádřit k zajištění jeho majetku předtím, než k tomuto opatření ze strany policejního orgánu došlo. Toto své právo mohl poprvé stěžovatel uplatnit až při podání stížnosti proti usnesení PČR, přičemž okresní soud o zamítnutí stížnosti rozhodl, aniž by ve věci nařídil ústní veřejné jednání.

III. Hodnocení Ústavního soudu

7. Ústavní soud poté, co se seznámil s napadeným rozsudkem i podáním stěžovatele, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Podle senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

9. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s y je jeho posláním ochrana ústavnosti, zejména základních práv. Při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle písm. d) y, proto Ústavní soud neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné ( y). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, došlo-li porušením podústavního práva současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací podústavních právních předpisů. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz nálezy

sp. zn.

(N 53/21 SbNU 451) ze dne 29. 3. 2001,

(N 52/36 SbNU 555) ze dne 10. 3. 2005,

(N 178/35 SbNU 375) ze dne 24. 11. 2004,

(N 42/36 SbNU 445) ze dne 3. 3. 2005,

(N 177/38 SbNU 421) ze dne 15. 9. 2005,

(N 132/42 SbNU 57) ze dne 12. 7. 2006,

(N 206/43 SbNU 303) ze dne 7. 11. 2006,

(N 179/47 SbNU 371) ze dne 1. 11. 2007 a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

10. Takové zásahy či pochybení obecného soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a postupem orgánů činných v trestním řízení včetně obecného soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Ústavní soud považuje za nutné připomenout rovněž závěry své ustálené judikatury, dle níž je nutno možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 28. 8. 2012,

ze dne 16. 3. 2006). Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [viz např. nález

sp. zn.

ze dne 17. 4. 2014 (N 63/73 SbNU 209)].

12. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení § 79a a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje [srov. především nález

sp. zn.

ze dne 13. 8. 2015 (N 147/78 SbNU 275)] za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i y. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 Dodatkového protokolu, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález

sp. zn.

(N 206/71 SbNU 429) ze dne 2. 12. 2013, usnesení

sp. zn.

ze dne 11. 3. 2004, nebo usnesení

sp. zn.

ze dne 1. 7. 2004]. Jak přitom již bylo uvedeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit opatření upravená v zákoně o výkonu zajištění majetku a opodstatněnost jejich aplikace.

13. Současně nelze opomenout ani faktor plynutí času. S narůstajícím časem se totiž dočasnost zajišťovacího institutu relativizuje a je třeba ji posuzovat mnohem přísněji. S ohledem však na to, že v dané věci je trestní stíhání vedené proti podezřelému na samém počátku, dočasné zajištění finančních prostředků stěžovatele se nikterak nedostává do kolize ani s požadavkem přiměřenosti zásahu do práva na pokojné užívání majetku.

14. K námitce stěžovatele, že usnesení policejního orgánu bylo nedostatečně odůvodněno, resp. nebyly dostatečně prověřeny všechny rozhodné skutečnosti, které by opravňovaly orgány činné v trestním řízení k postupu, který zvolily, Ústavní soud poukazuje na to, že posuzuje řízení jako celek a dospívá k závěru, že se okresní soud v napadeném usnesení zabýval všemi námitkami, které stěžovatel vznesl, a (poněkud kusé) rozhodnutí policejního orgánu tak v podstatných okolnostech dostatečně dovysvětlil. K tvrzení stěžovatele, že nemá nic společného se soukromoprávním vztahem, na základě kterého banka poskytla hypoteční úvěr poškozené, a kterou okresní soud označil za irelevantní s odůvodněním, že pro zajištění finančních prostředků je dostačující podezření, že tyto prostředky jsou výnosem z trestné činnosti a trestní řád nevyžaduje, aby šlo o finanční prostředky ve vlastnictví podezřelého, Ústavní soud uzavírá, že neshledává protiústavnost takového závěru. To stejné je možné vztáhnout i k argumentaci stěžovatele stran nabytí finančních prostředků v dobré víře. Ostatně pozornosti Ústavního soudu neuniklo, že totožné námitky jako v ústavní stížnosti předestřel stěžovatel již ve stížnosti, o níž rozhodoval okresní soud, který se s nimi náležitě vypořádal. Současně je třeba připomenout, že Ústavnímu soudu nenáleží přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů ani jejich interpretaci podústavního práva. V této části tedy stěžovatelovy námitky zjevně nedosahují ústavního rozměru. Ve stěžovatelově případě přitom okresní soud, rozhodující o jeho stížnosti proti rozhodnutí policejního orgánu, své rozhodnutí odůvodnil dostatečně.

15. Ústavní soud považuje za důležité na závěr poukázat na usnesení

sp. zn.

, vydané ve skutkově a právně obdobné věci totožného stěžovatele.

16. Závěrem lze tedy konstatovat, že Ústavní soud neshledal v postupu orgánů činných v trestním řízení žádné hmotněprávní nebo procesní excesy dosahující ústavněprávní roviny. Ze všech shora uvedených důvodů tak Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. července 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu