Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2047/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Czech Outdoor s.r.o., se sídlem Štětková 1638/18, Nusle, Praha 4, zastoupené JUDr. Filipem Chytrým, advokátem, se sídlem Malátova 633/12, Smíchov, Praha 5, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2018 č. j. -123, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2018 č. j. -91, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 12. 2017 č. j. -86 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2017 č. j. -40, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzený zásah do jejího práva na spravedlivý proces, zakotveného v a v d (dále jen ""). Dále se stěžovatelka dovolává i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Napadená rozhodnutí pro stěžovatelku znamenají rovněž porušení jejího práva vlastnit majetek podle y a práva na ochranu vlastnického práva podle Protokolu č. 1 k Úmluvě, jakož i práva na svobodu podnikání podle y

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Vrchní soud v Praze vydal dne 29. 3. 2018 napadené usnesení č. j. -123, kterým potvrdil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2018 č. j. -91, jímž byl zamítnut návrh stěžovatelky na nařízení předběžného opatření, kterým by byla vedlejším účastníkům (Ministerstvu dopravy a Ředitelství silnic a dálnic ČR) uložena povinnost zdržet se odstranění vyjmenovaných reklamních zařízení stěžovatelky umístěných na pozemcích České republiky. Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá rovněž usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2017 č. j. -40, jímž bylo původně řízení o stěžovatelčině návrhu zčásti zastaveno a v části byl jeho návrh zamítnut a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 12. 2017 č. j. -86, jímž bylo toto původní usnesení Městského soudu v Praze zčásti potvrzeno a rozhodnuto, že se řízení nezastavuje. Argumentace stěžovatelky byla založena zejména na tom, že vedlejší účastníci odstraňovali nejen reklamní zařízení, u nichž jim to bylo stanoveno novelou zákona o pozemních komunikacích, ale též billboardů, na které se zákaz provozování reklamních zařízení nevztahuje, a to reklamních zařízení označujících provozovnu.

3. Ani městský soud, ani vrchní soud nevyhověly návrhu stěžovatelky na vydání předběžného opatření, a to zejména proto, že o návrhu stěžovatelky již bylo rozhodnuto původním rozhodnutím městského soudu a stěžovatelka fakticky zopakovala argumentaci uvedenou v prvním odvolání a že se situace daná návrhem na nařízení předběžného opatření po skutkové ani právní stránce nezměnila. Z tohoto důvodu odvolací soud odkázal na své původní odůvodnění spočívající v tom, že osvědčení skutečností uváděných stěžovatelkou by vyžadovalo rozsáhlé dokazování, které je v řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření vyloučeno a je možné ho provést až ve fázi řízení ve věci samé. V původním rozhodnutí pak městský soud vysvětlil, že je sice mezi stěžovatelkou a Ředitelstvím silnic a dálnic ČR uzavřena smlouva, ta však nemůže být v rozporu se zákonem, a že v této fázi řízení není možné zkoumat ani to, zda je zákonným zákazem narušována hospodářská soutěž, ani to, že odstraňované zařízení sloužilo k označení čerpací stanice, neboť by to vyžadovalo rozsáhlé dokazování, které je v řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření vyloučeno.

4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze je nedostatečné ve stěžejní části zabývající se otázkou, zda si soud při rozhodování o návrhu na nařízení předběžného opatření může posoudit, zda v jednotlivých případech bude dostatečné určité okolnosti pouze osvědčit, nebo zda osvědčování těchto okolností vyžaduje rozsáhlé dokazování. Pakliže Vrchní soud v Praze námitky stěžovatelky neshledal důvodnými, resp. případně ani pro posuzovanou věc relevantními, bylo jeho povinností se s nimi argumentačně vypořádat, přičemž stěžovatelka odkázala na argumentaci vyjádřenou v nálezu Ústavního soudu sp. zn. ze dne 17. 8. 2005. Stěžovatelka je přesvědčena, že napadené rozhodnutí je zároveň nepřezkoumatelné, protože neobsahují vysvětlení, z jakých důvodů by osvědčení žalobcem uvedených skutečností vyžadovalo rozsáhlé dokazování.

5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost v té své části, v níž napadá části rozhodnutí městského soudu, která již byla zrušena, či výroky vrchního soudu, které byly derogační, je nepřípustná, a ve zbytku je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud poté, co posoudil obsah ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle y ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

, všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

7. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z názoru, že samotné posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, Ústavní soud se může jen přesvědčit, zda v konkrétním případě byly podmínky vůbec dány (srov. nález

sp. zn.

ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171), nález

sp. zn.

ze dne 21. 11. 2001 (N 178/24 SbNU 327) a nález

sp. zn.

ze dne 16. 7. 2002 (N 87/27 SbNU 33). Již ze samotné povahy řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření vyplývá, že obecné soudy vzhledem ke krátké lhůtě, v níž musí o takovém návrhu rozhodnout, nemohou provádět dokazování, ale vychází pouze ze skutečností, jež jsou v době podání návrhu osvědčeny. Předběžné opatření má přitom povahu opatření dočasného, nejedná se o konečný výsledek sporu, avšak zajišťuje se jím, aby konečné rozhodnutí mohlo mít vůbec reálný význam. Obecné soudy při svém rozhodování vycházely z návrhu stěžovatelky a své rozhodnutí řádně odůvodnily. Ústavní soud shledává, že do práva na spravedlivý proces stěžovatelky nebylo zasaženo, obecné soudy se nedopustil žádného excesivního a neodůvodněného postupu.

8. Stěžovatelkou citovaný nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 17. 8. 2005 (N 160/38 SbNU 277) není na posuzovaný případ aplikovatelný, neboť standardy odůvodnění rozhodnutí soudu tam uvedené se vztahují na odůvodnění rozhodnutí ve věci samé, nikoli na odůvodnění rozhodnutí o návrhu na předběžné opatření, neboť ve vztahu k tomuto typu rozhodnutí uplatňuje Ústavní soud standardy vyjádřené výše v bodě 7 tohoto usnesení.

9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud shledal, že nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle a z části, v níž směřuje proti derogačním či derogovaným výrokům rozhodnutí obecných soudů, jako návrh nepřípustný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. července 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu