Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2143/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Aleny Brachaczkové, zastoupené JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem Bráfova tř. 52, Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -163 ze dne 18. 4. 2018, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -141 ze dne 13. 12. 2016 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. -111 ze dne 16. 8. 2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejích práv zaručených d (dále jen " ").

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. -2 ze dne 13. 2. 2014 byla pro opožděnost odmítnuta přihláška stěžovatelky (ve výši 1 274 451 Kč) a ukončena její účast v insolvenčním řízení. Krajský soud usnesením č. j. -6 ze dne 12. 11. 2013 mimo jiné zjistil úpadek dlužnice, povolil řešení úpadku oddlužením a vyzval věřitele k přihlášení svých pohledávek ve lhůtě 30 dnů ode dne zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku, k čemuž došlo téhož dne. Lhůta k přihlášení pohledávek tedy uplynula dnem 12. 12. 2013, avšak stěžovatelka odeslala přihlášku pohledávky teprve 5. 2. 2014. Proti odmítnutí přihlášky stěžovatelka následně brojila odvoláním, dovoláním i ústavní stížností, leč neúspěšně.

V řízení, z nějž vzešla nyní posuzovaná ústavní stížnost, se stěžovatelka domáhala po státu náhrady škody ve výši 382 335 Kč (odpovídající 30 % její pohledávky), neboť odmítnutí přihlášky mělo být způsobeno nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově v řízení vedeném pod sp. zn. , v němž se stěžovatelka po dlužnici domáhala uhrazení částky 294 451 Kč. Ačkoli totiž došlo k úpadku dlužnice dne 12. 11. 2013, okresní soud dále činil ve věci úkony a o přerušení řízení podle (ve znění účinném od 1. 1. 2014) účastníky vyrozuměl až usnesením ze dne 30. 1. 2014. Okresní soud tedy stěžovatelku neinformoval o přerušení řízení (a tedy o úpadku dlužnice) včas a navíc pokračováním v řízení ji údajně uvedl v omyl. Kvůli tomu prý stěžovatelka podala přihlášku do insolvenčního řízení opožděně.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu zamítl. Obvodní soud uvedl, že z neplyne žádná lhůta, v níž má soud účastníky o přerušení řízení informovat. V daném případě Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově účastníky informoval do třiceti dnů od novely , kterou do něj byl zanesen, což lze považovat za lhůtu přiměřenou. Obvodní soud sice shledal nesprávný úřední postup okresního soudu v tom, že bylo doručováno usnesení o zrušení platebního rozkazu, ačkoli řízení již bylo ze zákona přerušeno, nebyla zde však shledána příčinná souvislost s tvrzenou újmou.

Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Městský soud se ztotožnil se závěrem o absenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a údajnou škodou. V daném případě totiž stěžovatelčina pohledávka byla odmítnuta pro opožděnost, byť byla stěžovatelka stejně jako ostatní věřitelé informována a poučena prostřednictvím insolvenčního rejstříku.

Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelčino dovolání odmítl. Konstatoval, že se v souladu s judikaturou neuplatní, jestliže v insolvenčním řízení vedeném k 1. 1. 2014 na majetek dlužníka bylo vydáno rozhodnutí o úpadku před 1. 1. 2014. Z tohoto právního závěru plyne, že Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově stěžovatelku nemohl uvést v omyl, že řízení pokračuje, neboť řízení skutečně pokračovalo. Nadto, nejenže se na věc nevztahuje, ale navíc soudu nestanoví povinnost vydat usnesení o přerušení řízení (jak konstatovala v dovolání stěžovatelka), neboť k přerušení dochází na základě zveřejnění rozhodnutí o úpadku insolvenčním soudem v insolvenčním rejstříku.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že v řízení před Okresním soudem v Karviné - pobočkou v Havířově nastala situace, kdy soud včas stěžovatelku neinformoval o zahájeném insolvenčním řízení, ačkoli o něm musel vědět. Nadto zasláním usnesení o zrušení platebního rozkazu v době, kdy již bylo zahájeno insolvenční řízení, uvedl soud stěžovatelku v omyl, že řízení řádně pokračuje a není přerušeno insolvenčním řízením, do kterého je nutné se přihlašovat.

Soud měl dle stěžovatelky povinnost ji informovat podle a rovněž insolvenční soud měl povinnost ji informovat o zahájení insolvenčního řízení jako známou věřitelku ve smyslu . Jelikož se stěžovatelka o důvodu přerušení dozvěděla až dne 3. 2. 2014 z usnesení nalézacího soudu, ztratila možnost uplatňovat účinně své nároky v insolvenčním řízení.

Stěžovatelka má za to, že má-li soud povinnost přerušit řízení z důvodu probíhajícího insolvenčního řízení, pak je nutné, aby usnesení o přerušení řízení bylo vydáno v době, kdy je ještě možné přihlášku pohledávky do insolvenčního řízení přihlásit.

Nejvyššímu soudu pak stěžovatelka vyčítá, že řádně neodpověděl na vznesené právní otázky a s dovoláním se vypořádal zcela formalisticky.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud neshledává nic protiústavního na závěru nalézacího a odvolacího soudu, podle nichž mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a tvrzenou újmou stěžovatelky není příčinná souvislost.

Stěžovatelčina pohledávka byla odmítnuta z důvodu jejího opožděného přihlášení. O podmínkách přihlášení pohledávek jsou věřitelé informováni skrz insolvenční rejstřík zveřejněním rozhodnutí o úpadku. Právě od tohoto zveřejnění se pak odvíjí i lhůta k přihlášení pohledávky. Není přitom podstatné, zda je pohledávka již uplatněna u soudu, či nikoli.

Smyslem , ve znění od 1. 1. 2014, není umožnit věřitelům včasné přihlášení pohledávky. K tomu slouží - jak již bylo řečeno - zveřejnění rozhodnutí o úpadku. Informování o přerušení řízení má význam především právě pro ono přerušené řízení, neboť účastníci by měli vědět, že je projednávání jejich sporu přerušeno a z jakého důvodu. Rozhodně ale nelze dovozovat, že pokud k informování o přerušení řízení došlo po uplynutí lhůty k přihlášení pohledávek, vznikla tím věřiteli škoda. Ustanovení ani není koncipováno tak, aby zajistilo účinnou ochranu práv věřitele, neboť informování není vázáno konkrétní lhůtou, a i kdyby bylo, není nijak zaručeno, že se soud vůbec o přerušení řízení dozví v době, kdy to bude z hlediska možnosti přihlásit pohledávku relevantní.

Nadto stěžovatelka pomíjí - přesvědčivé, a nikoli formalistické - vysvětlení Nejvyššího soudu, že (ani , který hovoří o účincích prohlášení konkursu; zde byl však úpadek řešen oddlužením) na danou věc nedopadal, neboť k úpadku došlo před 1. 1. 2014 (viz k tomu i usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 3. 5. 2016). Stejně tak stěžovatelka pomíjí, že i kdyby se vztahoval i na případy, kdy k úpadku došlo před 1. 1. 2014, nejdříve by z logiky věci mohl soud v souladu s tímto ustanovením postupovat právě 1. 1. 2014, kdy nabylo účinnosti. Lhůta k přihlášení pohledávky ale uplynula již 12. 12. 2013.

Ve zbytku nezbývá než odkázat na ústavní stížností napadená rozhodnutí, jakož i na usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 15. 1. 2015, které již na některé stěžovatelčiny argumenty (např. stran aplikace ) dostatečně reagovalo.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. července 2018

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu