Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 383/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Šebesty, zastoupeného Mgr. Miroslavem Ambrožem, advokátem se sídlem v Jihlavě, tř. Legionářů 2813/10, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 2. 11. 2017 č. j. -99 a proti výroku I usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 29. 6. 2017 č. j. -79, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a Tesco Stores ČR a. s., se sídlem v Praze 10, Vršovická 1527/68b, bez právního zastoupení, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 29. 1. 2018, doplněné podáním ze dne 15. 2. 2018, Ing. Miroslav Šebesta (dále jen "povinný" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí, resp. jejich část, vydaná v řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Pověřením ze dne 17. 3. 2016 č. j. -19 Okresní soud v Jihlavě (dále jen "exekuční soud") - podle svého rozsudku ze dne 5. 3. 2014 č. j. -158, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2015 č. j. exekuci na majetek povinného k uspokojení pohledávky oprávněné Tesco Stores ČR a. s., se sídlem v Praze, na náhradu nákladů řízení ve výši 6 800 Kč, a také k uspokojení nákladů exekuce a nákladů oprávněné. Podáním ze dne 6. 5. 2016 povinný navrhl zastavení exekuce.

Dne 29. 6. 2017 usnesením č. j. -79 exekuční soud návrh povinného na zastavení exekuce zamítl. Podle exekučního soudu povinný ve svém návrhu uvedl pouze tvrzení, která mají zpochybnit věcnou správnost exekučního titulu. V rámci exekučního řízení však soud věcnou správnost exekučního titulu (včetně postupu orgánu, který exekuční titul vydal) přezkoumávat nesmí, obsahem rozhodnutí je vázán a je povinen z něj vycházet. Vznesené námitky povinného, který se neztotožnil s pravomocným rozhodnutím jeho věci, jsou irelevantní.

Dne 2. 11. 2017 usnesením č. j. -99 Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "odvolací soud") k odvolání povinného usnesení exekučního soudu ze dne 29. 6. 2017 č. j. -79 v napadeném výroku I potvrdil. Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěry exekučního soudu ohledně nemožnosti přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu a uvedl, že v odvolání povinný v podstatě pouze opakuje námitky vznesené již v návrhu na zastavení exekuce. K námitce povinného, že v řízení nebyl zastoupen advokátem, odvolací soud poznamenal, že exekuční soud se žádostí povinného o ustanovení zástupce z řad advokátů řádně zabýval a o jeho návrhu na zastavení exekuce rozhodl až poté, co byla tato žádost pravomocně zamítnuta.

Povinný následně se svými výhradami proti zamítnutí žádosti neuspěl ani u Nejvyššího soudu, který jeho dovolání odmítl usnesením ze dne 11. 4. 2017 č. j. -69, ani u Ústavního soudu, který odmítl stížnost povinného usnesením ze dne 18. 7. 2017

sp. zn.

.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že v řízení předcházejícím vydání napadených rozhodnutí obecných soudů došlo k porušení ústavně zaručeného práva na přístup k soudu dle d (dále jen " ") ve spojení s y, na spravedlivý proces, na rovnost účastníků řízení a na projednání věci v jeho přítomnosti zakotvených v , a y, jakož i v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel namítl, že obecné soudy nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu k rozhodování o osvobození od soudního poplatku, a že odvolací soud dne 31. 10. 2017 jednal v jeho nepřítomnosti, neboť jednání přesunul ze 14:00 hod. na 14:40 hod. "bez odpovídajícího vysvětlení poskytnutého stěžovateli."

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Jak bylo výše již uvedeno, ve věci stěžovatele již bylo pravomocně rozhodnuto výše uvedenými rozsudky ze dne 5. 3. 2014 a ze dne 7. 10. 2015. Jelikož ústavní stížnost proti těmto konečným rozhodnutím ve věci nesměřuje, Ústavní soud připomíná, že jen výjimečně je předmětem jeho přezkumné činnosti spravedlnost procesu směřujícího k vydání dílčího (nemeritorního) rozhodnutí obecných soudů, jež pravomocnému skončení řízení předcházejí, či po něm následují, to ovšem toliko za podmínky, že současně je jimi přímo a neodčinitelně zasahováno i do jiných ústavně chráněných základních práv nebo svobod.

Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil názor, že s ohledem na způsobilost některých nemeritorních rozhodnutí zasáhnout ústavně zaručená základní práva nebo svobody, lze některá tato rozhodnutí výjimečně podrobit ústavnímu přezkumu, aniž by bylo ve věci s konečnou platností rozhodnuto, resp. i když ve věci bylo již s konečnou platností rozhodnuto (jak tomu je nyní v případě stěžovatele).

Stěžovatelem podaná ústavní stížnost je tudíž specifická tím, že nesměřuje proti vlastnímu pravomocnému rozhodnutí ve věci, nýbrž je podávána v exekučním řízení, ve kterém - přísně vzato - nejde o rozhodnutí o právu ve smyslu y resp. Úmluvy, ale o jeho výkon. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že podle jeho ustálené judikatury principy spravedlivého procesu, vyplývající z hlavy páté y, resp. Úmluvy, dopadají i na exekuční řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007

sp. zn.

(N 61/45 SbNU 43)], dle něhož oprávněný a povinný mají i v tomto řízení přiměřeně obdobná práva jako účastníci. Právo na přístup k soudu dle y resp. Úmluvy by bylo iluzorní, pokud by konečné rozhodnutí zůstalo neúčinné k újmě oprávněné strany; na výkon rozhodnutí tedy musí být pohlíženo jako na nedílnou součást civilního procesu pro účely hlavy páté y resp. článku 6 Úmluvy. Z povahy věci však vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda nemeritorní rozhodnutí, v projednávaném případě o zamítnutí návrhu povinného na zastavení exekuce, mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a nebylo projevem svévole [srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1999

sp. zn.

(N 158/16 SbNU 171)].

V.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Důvody, pro které exekuční soud návrh stěžovatele jako povinného na zastavení exekuce zamítl výrokem I usnesení exekučního soudu ze dne 29. 6. 2017 č. j. -79, jsou přehledně a srozumitelně v tomto usnesení, stejně jako v navazujícím potvrzujícím usnesení odvolacího soudu ze dne 2. 11. 2017 č. j. -99, vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat. Žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shledáno nebylo; ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem s právními závěry exekučního soudu a soudu odvolacího při rozhodování o návrhu stěžovatele na zastavení exekuce, takže stěžovatelovy vývody důvod ke kasaci stěžovaných rozhodnutí založit nemohly. Námitky stěžovatelem vznesené z valné části nesměřují proti v ústavní stížností napadeným rozhodnutím, a stěžovatelem mohly a měly být uplatněny samostatně, tj. ve vztahu k předcházejícím meritorním soudním rozhodnutím.

Exekuční soud i odvolací soud svá ústavní stížností napadená rozhodnutí dostatečně podrobně odůvodnily. Skutková zjištění a o ně se opírající právní závěry těchto soudů jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivosti.

K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces odvolacím soudem tím, že dne 31. 10. 2017 odvolací soud jednal v jeho nepřítomnosti, neboť jednání přesunul ze 14:00 hod. na 14:40 hod. "bez odpovídajícího vysvětlení poskytnutého stěžovateli", Ústavní soud uvádí, že s ohledem na požadavek efektivní účasti stěžovatele na řízení a na předmět řízení před odvolacím soudem, tento případný nedostatek nemůže mít vliv na celkovou spravedlivost řízení a tudíž ani nemůže být důvodem pro kasaci stěžovaného rozhodnutí odvolacího soudu.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. července 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu