Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 261/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky: J. G. J., zastoupené Mgr. Pavlem Gécim, advokátem se sídlem v Praze 7, U Studánky 250/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2017, č. j. -544, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2016, č. j. -509, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Nemocnice Vrchlabí, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, a Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Potvrdil tak závěry Městského soudu v Praze, který v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodl o více nárocích stěžovatelky, která byla po úrazu hospitalizována u vedlejší účastnice, a její postup při léčení stěžovatelky kvalifikovaly obecné soudy jako non lege artis. V souvislosti s nesprávným postupem vedlejší účastnice vznikla stěžovatelce újma na zdraví i věcná škoda, kterou obecné soudy uložily zdravotnickému zařízení nahradit. Částečně však byla žaloba stěžovatelky zamítnuta, a to mj. v části, ve které se domáhala náhrady ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti.

Odvolací soud dospěl ve shodě s nalézacím soudem k závěru, že nedostatek pracovních příležitostí pro žalobkyni je způsoben situací na nizozemském trhu práce a není v příčinné souvislosti s poškozením zdraví, za které odpovídá vedlejší účastnice. K tomuto závěru odkazuje odvolací soud na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a ztotožnil se s ním i dovolací soud v napadeném rozhodnutí. Také podle závěru Nejvyššího soudu není důvod pro přiznání nároku za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti stěžovatelky podle občanskoprávní úpravy, která není totožná s úpravou podle . Zákonodárce zjevně zamýšlel odlišit občanskoprávní a pracovněprávní vztahy zvýšenou právní ochranou, která přísluší zaměstnanci jakožto slabší straně. Uplatněný nárok žalobkyně na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti se řídí tehdy účinným ustanovením obč. zák., není jej ani v souzené věci důvod posuzovat podle pracovněprávních předpisů a odklonit se od dosavadní ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení napadených rozhodnutí - zejména z toho důvodu, že bylo porušeno její právo na ochranu zdraví a vlastnické právo podle a d. Stěžovatelka především obecným soudům vytýká, že ji svými rozhodnutími nedůvodně diskriminovaly, jestliže jí nepřiznaly stejné postavení jako osobě, které by se stal pracovní úraz v pracovním poměru.

Námitky stěžovatelky Ústavní soud nesdílí. Oba soudy svá rozhodnutí pečlivě odůvodnily a vysvětlily, proč nelze stěžovatelce přiznat nárok na ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve stejném režimu, jako by tomu bylo u zaměstnanců v pracovním poměru, kteří prodělali pracovní úraz nebo trpí nemocí z povolání. Rozhodnutí obecných soudů vycházejí z tehdy platné právní úpravy, která rozlišovala mezi úrazem pracovním a "běžným"; bylo vůlí zákonodárce, kterou Ústavní soud není oprávněn hodnotit či "přezkoumávat", poskytnout zvýšenou právní ochranu zaměstnancům jako slabší straně pracovního poměru. S tím nemá nic společného, že stěžovatelka neprokázala, že by jí ušel po skončení pracovní neschopnosti výdělek v příčinné souvislosti se zhoršením její zdravotního stavu. V řízení vyšlo najevo, že neschopnost stěžovatelky získat práci je daná především situací na nizozemském trhu práce, a není primárně důsledkem zdravotního stavu, který se zhoršil v příčinné souvislosti s nesprávným postupem vedlejší účastnice.

Ústavní soud má pochopení pro životní situaci stěžovatelky, nemůže s ní však souhlasit v tom, že by obecné soudy postupovaly diskriminačně nebo svévolně. Z těchto důvodů odmítl stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. července 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu