Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1287/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Patrika Homoly, zastoupeného Mgr. Janou Gebauerovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Dlouhá 3355/6, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2018, č. j. -130, Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. září 2015, č. j. 1 VSOL 323/2015-B-116, a Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. prosince 2014, č. j. -99, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchní soud v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v a 36 odst. 1 d.

Výše uvedeným usnesením Krajský soud v Ostravě zamítl návrh stěžovatele (dlužníka) na osvobození od placení pohledávek věřitelů. Vrchní soud v Olomouci usnesení soudu prvního stupně potvrdil a Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti odkazuje na ustanovení a 415 , o úpadku a způsobech jeho řešení ), ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), podle kterých, plní-li dlužník řádně své povinnosti a jsou-li splněny i další podmínky, může soud osvobodit dlužníka od placení dosud neuspokojených pohledávek. Stěžovatel podal návrh na osvobození s odkazem na pohledávku, kterou jeho dlužník popřel, a soud o jeho žalobě na určení ze dne 12. ledna 2011 doposud nerozhodl; přiznáním této pohledávky by stěžovatel splnil zákonné požadavky pro osvobození od placení pohledávek věřitelům. V mezidobí, od podání incidenční žaloby, uplynula doba splátkového kalendáře dlužníka stěžovatele a byla podána konečná zpráva. Stěžovatel shrnul svůj přístup k placení pohledávek, svoji (ne)zaměstnatelnost v jeho oboru, což jsou okolnosti, které správkyně nezohlednila, ač měla. Stěžovatel je přesvědčen o splnění podmínek , považuje napadená rozhodnutí za zásah do svých zaručených práv a navrhuje jejich zrušení.

Námitky stěžovatele v ústavní stížnosti jsou jen opakováním jeho návrhu na osvobození (položky B-93, 94 a 95), obsahově shodné s odvoláním (položky B-101, 102; B-104, 105) i dovoláním (položky B-123 a 125) - aniž by stěžovatel blíže uvedl, jakým způsobem měla být porušena jeho základní práva. Ústavní soud není soudem dalšího stupně, ale soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který reaguje jen na pochybení mající reálně negativní dopady na ústavně zaručená základní práva.

Soudy v napadených rozhodnutích konstatovaly účel institutu oddlužení podle a 415 , požadavek splacení alespoň 30 % dluhů v průběhu 60 měsíců - coby projev jednání (chování) povinného, které dává předpoklady pro daný postup. Stěžovatel však neplnil splátkový kalendář a ve stanoveném (neprodloužitelném) termínu uhradil pouze 21 % dluhů nepravidelnými platbami. Soudy srozumitelně vysvětlily, proč u stěžovatele nenastaly důvody pro oddlužení a proč zamítly jeho návrh na osvobození od placení pohledávek věřitelům.

Prosté opakování okolností, za nichž by na stěžovatele mohlo být aplikováno dobrodiní zákona, které však reálně nenastaly, není způsobilé založit důvodnost ústavní stížnosti - tím spíše, neuvedl-li stěžovatel, v čem měly soudy jeho tvrzená práva zkrátit. Naopak soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily a vysvětlily, proč stěžovatel nesplnil zákonem předvídané požadavky.

Za daného stavu není možné ústavní stížnosti přisvědčit. Podle ustanovení proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. července 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu