Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1433/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti M. H., t. č. ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Romanem Kouckým, advokátem se sídlem v Pardubicích, generála Svobody 339, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2018, č. j. -63, rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 28. 1. 2016, č. j. -5155, a Okresního soudu v Pardubicích ze dne 3. 11. 2015, č. j. -5021, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 3. 11. 2015, č. j. -5021, uznán vinným pod body 1), 2), 6), 7) čtyřmi trestnými činy poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zák."), pod body 3), 5) dvěma trestnými činy vydírání podle tr. zák., pod bodem 4) trestným činem krádeže podle , 2 tr. zák., pod bodem 10) přečinem vydírání podle , , účinného od 1. 1. 2010 (dále jen "tr. zákoník"), pod bodem 11) přečinem krádeže podle , odst. 3 tr. zákoníku, pod body 12), 13), 15) třemi přečiny poškození cizí věci podle tr. zákoníku, pod bodem 14) přečinem krádeže podle , 3 tr. zákoníku, pod body 16), 24) dvěma přečiny výtržnictví podle tr. zákoníku a pod bodem 27) přečinem nedovoleného ozbrojování podle tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl uložen podle tr. zákoníku za použití téhož zákona úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Vedle toho mu byl podle tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci - pistole a nábojů blíže specifikovaných ve výroku rozsudku, a dále bylo podle tr. zákoníku rozhodnuto o zabrání věcí - tří ručních granátů. Rozsudek obsahuje rovněž výroky týkající se náhrady škody, stejně jako výroky o vině a trestu dalších tří obviněných.

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 28. 1. 2016, č. j. -5155, ve vztahu ke stěžovateli zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o vině pod body 13) a 24) a ve výroku o trestu, věc ohledně skutku pod bodem 13) postoupil Městskému úřadu v Lázních Bohdaneč jako možný přestupek, trestní stíhání pro skutek pod bodem 24) zastavil a za zbývající trestné činy, ohledně nichž zůstal výrok o vině nedotčen, uložil obviněnému podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody na čtyři roky se zařazením do věznice s ostrahou; trest propadnutí věci uložil shodně jako soud prvního stupně.

Nejvyšší soud výrokem II. usnesení ze dne 25. 1. 2018, č. j. -63, odmítl stěžovatelovo dovolání jako zjevně neopodstatněné.

Proti všem shora označeným rozhodnutím obecných soudů se stěžovatel brání ústavní stížností podanou dne 25. 4. 2018 a navrhuje jejich zrušení. Namítá zásah do svých ústavně zaručených práv na spravedlivý proces a na osobní svobodu garantovaných v a d (dále jen "") a Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), namítá i porušení zásady presumpce neviny podle y a Úmluvy. Zásah spatřuje zejména v tom, že soudkyně soudu prvního stupně nebyla objektivně nestranná, což vyplynulo z jejího projevu a tendenčního vedení řízení, v rámci kterého dávala najevo přesvědčení o stěžovatelově vině, hodnotila důkazy pouze v jeho neprospěch a již před vydáním rozsudku označovala stěžovatele jako odsouzeného. Dále stěžovatel namítá porušení zásady volného hodnocení důkazů, neboť pro jeho odsouzení nebyly provedeny důkazy tak, aby byla stěžovatelova vina prokázána bez důvodných pochybností. U některých skutků vyšel soud z výpovědí svědků z řad Romů a kosovských Albánců, se kterými má stěžovatel spory a kteří se o předmětných skutečnostech měli dozvědět pouze zprostředkovaně. Podobně je tomu i se svědectvím přítelkyně pana K. či dalšího svědka, který během řízení zemřel. Velká část svědků vypověděla, že má ze stěžovatele a jeho bratra strach, což rovněž svědčí o jejich nevěrohodnosti. Svědecké výpovědi ve prospěch stěžovatele soud prvního stupně označil za nevěrohodné jen z důvodu příbuzenského vztahu svědka se stěžovatelem.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""); rovněž není nepřípustná ve smyslu téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná podle , a proto podle téhož zákona toto usnesení obsahuje pouze stručné odůvodnění.

Podle y je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil. Úkolem Ústavnímu soudu není nahrazovat rozhodovací činnost soudu. Podle y jen zákon stanoví, jaké jednání je trestným činem a jaký trest lze za jeho spáchání uložit. Podle y ČR jen soud, který je součástí soudní soustavy, rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Rozhodovat o vině a o trestu tedy nepřísluší Ústavnímu soudu, který reaguje jen na taková pochybení, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud dospěl k závěru, že se obecné soudy nedopustily pochybení, která by dosahovala intenzity zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Z napadených rozhodnutí je patrné, že stěžovatel své námitky překládal opakovaně. Soudy se jimi řádně zabývaly a dostatečně, srozumitelně a logicky se s nimi vypořádaly. Ústavní stížnost je založena výhradně na subjektivním (nikoli objektivním) přesvědčení stěžovatele o podjatosti soudkyně okresního soudu, nesouhlasu se skutkovými zjištěními a právním hodnocením věci i s výroky o vině a trestu. Stěžovatel pouze účelovou argumentací, s níž se obecné soudy vypořádaly, polemizuje s jejich závěry, a tím staví Ústavní soud do role další instance obecného soudnictví, kterou není. Taková argumentace nemůže být způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti ani prokázat zkrácení stěžovatele v základních právech; obecné soudy nerozhodovaly rozporně s ustálenou judikaturou Ústavního soudu.

Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy při provádění dokazování a následném hodnocení skutkových zjištění dopustily pochybení dosahujících ústavněprávní roviny. Dostatečně zjistily skutkový stav, provedly právní kvalifikaci jednání stěžovatele, učinily jasný a srozumitelný závěr o jeho vině a uložily mu adekvátní nepodmíněný úhrnný trest odnětí svobody společně se zabráním a propadnutím věci.

Ústavní soud s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že postupem obecných soudů nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele na spravedlivý proces a osobní svobodu garantovaná v a y a Úmluvy ani nebyla porušena zásada presumpce neviny podle y a Úmluvy. Proto na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. července 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu