Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2215/18

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou, sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek-Místek, proti sdělením Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 26. dubna 2018 č. j. MSK 36890/2018 a ze dne 18. června 2018 č. j. MSK 69038/2018, za účasti Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, Odboru územního plánování a stavebního řádu, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu

1. Návrhem podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), brojí stěžovatelka proti výše uvedeným sdělením Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v a 2 a d (dále jen " ").

2. Stěžovatelka se obrátila na účastníka řízení (dále též "krajský úřad") s podnětem k provedení přezkumného řízení podle ve spojení s hlavou IX části druhé , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), ve věci územního souhlasu podle , o územním plánování a stavebním řádu , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), vydaného Městským úřadem Frýdlant nad Ostravicí, Odborem regionálního rozvoje a stavebního úřadu dne 17. 5. 2017 zn. MUFO 16012/2017, sp. zn. MUFO_S 2687/2017.

3. Krajský úřad napadeným sdělením ze dne 26. 4. 2018 č. j. MSK 36890/2018 stěžovatelce sdělil, že neshledal důvody k zahájení přezkumného řízení ve věci výše uvedeného územního souhlasu.

4. Dne 3. 5. 2018 se stěžovatelka obrátila na krajský úřad s podnětem k přezkoumání zákonnosti výše uvedeného sdělení krajského úřadu ze dne 26. 4. 2018 č. j. MSK 36890/2018.

5. Krajský úřad napadeným sdělením ze dne 18. 6. 2018 č. j. MSK 69038/2018 stěžovatelce sdělil, že neshledává ve svém sdělení ze dne 26. 4. 2018 č. j. MSK 36890/2018 stěžovatelkou tvrzenou nezákonnost a nemá tedy důvod aplikovat postup podle , pročež napadené sdělení zůstává v platnosti.

II.

Stěžovatelčina argumentace

6. Stěžovatelka uvádí, že důvodem podání ústavní stížnosti je skutečnost, že proti napadeným sdělením není možné podat odvolání ani žalobu ve správním soudnictví a nemá jinou možnost, než požádat o intervenci Ústavní soud. Dle stěžovatelky nejsou k dispozici žádné jiné formální a obvykle zákonem předvídané způsoby. Vzhledem k tomu, že dnem 18. 5. 2018 uplynula jednoroční objektivní lhůta pro zahájení přezkumného řízení předmětného územního souhlasu, tak stěžovatelce bylo jako opomenuté dotčené osobě odepřeno procesní právo, na které je kladen velký důraz při přezkoumávání správních rozhodnutí i ze strany Ústavního soudu (např. nález ze dne 12. 10. 2000

sp. zn.

(N 150/20 SbNU 65); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), což dle názoru stěžovatelky platí i pro územní souhlasy vydávané podle . S ohledem na výše uvedené skutečnosti je tak stěžovatelka přesvědčena, že napadenými sděleními byla porušena její práva garantovaná u.

III.

Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatelka podle nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje a které jsou konkretizovány v .

8. Uvedená ustanovení vyjadřují zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne rovněž princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je třeba pojímat jako krajní prostředek k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, není-li možná náprava postupy před obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, tedy mj. pokud nebyly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky obrany [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000

sp. zn.

(N 111/19 SbNU 79)].

9. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů vyplývá, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného či cestou obecného soudnictví. Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští.

10. Ústavní stížnost směřuje proti sdělením krajského úřadu, která třeba považovat za individuální správní akty vydané správním orgánem dle . Ochranu práv, do nichž bylo zasaženo postupem správního orgánu, poskytuje , , ve znění pozdějších předpisů, a to v obecné rovině typicky prostřednictvím žaloby proti rozhodnutí správního orgánu, žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu či žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdí, že by některý z těchto procesních prostředků uplatnila, natož "vyčerpala", naopak z tvrzení stěžovatelky, že jinou možnost, než obrátit se s intervencí na Ústavní soud, nemá, lze předpokládat, že se tak nestalo. Skutečnost, že proti postupu správních orgánů je třeba před podáním ústavní stížnosti brojit cestou správního soudnictví, byla stěžovatelce sdělena již např. usneseními ze dne 12. 1. 2018

sp. zn.

, ze dne 31. 1. 2018 či ze dne 7. 3. 2018

sp. zn.

. Domáhá-li se stěžovatelka ochrany před jiným zásahem orgánu veřejné moci, je nutno uvést, že Ústavní soud za něj považuje zpravidla jednorázový, protiprávní a současně protiústavní útok orgánů veřejné moci vůči ústavně zaručeným základním právům nebo svobodám, který představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu. Takový útok přitom nesmí být výsledkem řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů, a jako takový se musí vymykat obvyklému přezkumnému či jinému řízení. V nyní souzené věci je však podstatné, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci nelze čelit jinak než ústavní stížností, tedy návrhem na vydání nálezu Ústavního soudu obsahujícího zákaz takového zásahu (srov. usnesení ze dne 16. 5. 1995

sp. zn.

). Tato podmínka proto není splněna tam, kde se (tvrzenému) poškozenému nabízí možnost obrany jinými procesními prostředky, což je v dané věci splněno možností podat žalobu ve správním soudnictví, jak bylo výše uvedeno.

11. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbývá, než konstatovat, že ústavní stížnost je nepřípustná pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva, když splnění podmínek shledáno nebylo. Vzhledem k tomu nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost odmítnout podle .

12. V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby jí Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti. Tento návrh Ústavní soud neshledal důvodným, a to jak podle , tak podle , neboť stěžovatelka nebyla procesně úspěšná a svůj návrh ani nikterak neodůvodnila.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. července 2018

Jan Filip v. r.

soudce zpravodaj