Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3382/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Zdeňka Petrů a 2) Heleny Petrů, obou zastoupených JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou, AK se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017 č. j. -171 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2016 č. j. -131, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatelé domáhají zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jejich práva na soudní ochranu, rovnost účastníků řízení a právo na veřejné projednání věci v jejich přítomnosti a právo na vyjádření ke všem prováděným důkazům podle , a d (dále jen "").

2. Stěžovatelé se civilní žalobou u Okresního soudu v Benešově domáhali, aby jejich sousedům (dále jen "povinní") byla uložena povinnost zdržet se svádění dešťové vody na jejich pozemek, konkrétně do základů jimi rozestavěné stavby. Okresní soud jim svým rozsudkem ze dne 21. 5. 2014 č. j. -106 vyhověl. Povinní však svou povinnost nesplnili ani po právní moci tohoto rozsudku. Stěžovatelé tak podali návrh na výkon rozhodnutí. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") pověřil dne 12. 2. 2015 pod sp. zn. provedením exekuce Mgr. Martinu Havlovou, soudní exekutorku, Exekutorský úřad Praha 10 (dále jen "soudní exekutorka"). Povinní podali návrh na zastavení exekuce, v němž mimo jiné argumentovali, že vymáhaná povinnost již byla splněna. Obvodní soud svým usnesením ze dne 21. 1. 2016 č. j. -63 návrh povinných zamítl, neboť dospěl k závěru, že nežádoucí stav nebyl povinnými řádně odstraněn a že dešťová voda z nemovitostí povinných je nadále sváděna tak, že vniká na pozemek stěžovatelů a především pak do základů jimi rozestavěné stavby.

3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") svým ústavní stížností napadeným rozhodnutím usnesení obvodního soudu změnil tak, že exekuční řízení zastavil. Současně uložil povinným, aby nahradili stěžovatelům náklady řízení před soudy obou stupňů a také aby nahradili soudní exekutorce náklady exekuce. Toto své rozhodnutí založil na tom, že stěžovatelé a povinní došli při nařízeném jednání k dohodě, že stěžovatelé budou bez dalšího považovat povinnost povinných plynoucí jim z exekučního titulu za splněnou, bude-li hodnověrně prokázáno prodloužení stávajícího okapového svodu dešťové vody povinných z malé stříšky jejich budovy o 1 metr. Povinní následně, předložili fotodokumentaci, na jejímž základě dospěl městský soud k závěru, že splnění této podmínky bylo nade vší pochybnost prokázáno. Dospěl tedy k závěru, že došlo k zániku vymáhané povinnosti, a byl tak naplněn také důvod k zastavení exekuce podle ustanovení zákona č. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

4. Stěžovatelé následně napadli rozhodnutí městského soudu dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení jako nepřípustné.

5. Nyní stěžovatelé brojí proti výše specifikovaným rozhodnutím obecných soudů ústavní stížností, v níž namítají, že obecné soudy nesprávnou aplikací zákonných předpisů flagrantně porušily jejich základní práva. Stěžovatelé směřují své námitky především vůči rozhodnutí městského soudu, jemuž vytýkají, že předmětnou fotodokumentaci neprovedl v souladu s ustanovením a 2 jako důkaz při jednání, a odebral jim tak možnost, aby byli u tohoto úkonu přítomni. Porušil tak zásadu přímosti a zprostředkovaně také jejich právo na spravedlivý proces garantované y. Ve svém důsledku jim tak městský soud svým postupem odňal možnost se s tímto důkazem seznámit, vyjádřit se k němu a rozporovat jej. Městský soud tak měl porušit také jejich práva garantovaná a y. Stěžovatelé totiž mají za to, že z předložené fotodokumentace není nade vší pochybnost prokázáno, že skutečně došlo ke splnění předmětné povinnosti. Nejvyššímu soudu pak stěžovatelé vyčítají, že jejich dovolání odmítl a nezjednal nápravu výše rozvedených vad v postupu městského soudu.

6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou.

8. Předmětná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla učiněna v civilním soudním řízení. Stěžovatelé v něm neuspěli se svou argumentací rozporující skutečnost, že povinní splnili svou povinnost (prodloužit stávající okapový svod dešťové vody o 1 metr), uloženou jim exekučním titulem. Jejich námitky však směřují pouze proti skutkovým zjištěním a výkladu podústavního práva ze strany civilních soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení včetně procesu dokazování, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Z tohoto pohledu nemůže Ústavní soud obecným soudům cokoliv vytknout. Podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí obecných soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která více než přesvědčivě reagují na námitky a tvrzení stěžovatelů. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti ostatně ani nevznesli žádný ústavněprávně relevantní argument. Pohybují se jen v rovině podústavního práva. Jejich argumentace proto nedosahuje potřebné ústavněprávní dimenze.

9. Stěžovatelé nesprávně předpokládají, že Ústavní soud na základě jejich ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelů. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelé se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního soukromého práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 13. 3. 2014, usnesení

sp. zn.

ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.

10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 26. června 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu