Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 70/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti XXX s.r.o., zastoupené Danielou C.B. Devereaux, J.D., advokátkou se sídlem K Zelené louce 1341/20, Praha 4, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 10. 2016 č. j. -313, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Plzni, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v y, d a dále v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Krajský soud v Plzni ve věci řízení o zrušení rozhodčího nálezu Mgr. Bc. Rudolfa Titze sp. zn. RT 003/2014, k odvolání žalované, napadeným usnesením změnil usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 7. 9. 2016 č. j. -286 tak, že se řízení nepřerušuje. Okresní soud citovaným usnesením přerušil řízení o zrušení rozhodčího nálezu do pravomocného skončení řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. kvůli tomu, že v uvedeném trestním řízení vedeném proti S. je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí v této věci. Odvolací soud poukázal na to, že (se sice) podle může za tam uvedených podmínek řízení přerušit, avšak v souzené věci se jedná o objasnění otázky, zda je na místě rozhodčí nález zrušit z důvodů, pro které by bylo možno v občanském soudním řízení žádat o obnovu řízení. Odvolací soud proto uzavřel, že taková zjištění vedoucí k závěru o možných důvodech obnovy řízení podle (popř. k závěru o neplatnosti rozhodčí doložky či nezpůsobilosti rozhodce) je však soud prvního stupně povinen učinit sám (i s přihlédnutím k zásadě hospodárnosti řízení), a to bez ohledu na trestní řízení vedené proti bývalému jednateli stěžovatelky.

Stěžovatelka v obsáhlé a dále doplněné ústavní stížnosti připomněla věcnou a dosavadní procesní stránku souzené věci. V prvé řadě uvedla, že odvolání (a jeho doplnění) vedlejší účastnice (žalované), které podala proti rozhodnutí prvostupňového soudu, jí bylo v neúplnosti doručeno až na několikerou žádost. Poukázala na přílišný formalismus při výkladu norem a uvedla, že v řízení před rozhodcem došlo k porušení zásady předvídatelnosti rozhodování a v trestním řízení bylo rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 2017 sp. zn. rozhodnuto o vině S. Stěžovatelka konečně požádala Ústavní soud, aby nad rámec zrušení napadeného rozhodnutí sdělil civilním soudům "svoje stanovisko ke zrušení Rozhodčího nálezu, byť by bylo předběžné či jinak podmíněné".

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah napadeného usnesení a také předcházejícího rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. y) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, dojde-li k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

K námitce stěžovatelky ohledně jí nedoručeného odvolání žalované Ústavní soud poukazuje na ustanovení věta druhá , z něhož nevyplývá povinnost soudu doručovat opisy odvolání směřující proti nikoli meritorním rozhodnutím ostatním účastníkům řízení; to však neznamená, že tak soud prvního stupně nemůže učinit na základě úvahy o vhodnosti a účelnosti takového opatření s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci. Ústavní soud však již dříve v nálezu

sp. zn.

interpretoval citované ustanovení (a to i ve znění do 30. 6. 2009) ústavně konformním způsobem tak, aby zachoval soudům prostor pro zohlednění nejen průběhu řízení a procesní situace vůbec. Takový výklad ostatně přijal i zákonodárce, když novelou provedenou doplnil odstavec 1 tak, že výslovně ponechal beneficium uvážení vztahující se k doručování odvolání proti nemeritornímu usnesení civilnímu soudu; touto novelou přitom zákonodárce reagoval rovněž na relevantní judikaturu Ústavního soudu (srov. k tomu důvodovou zprávu k - Zvláštní část - k bodu 85 - viz sněmovní tisk č. 478/0, 5. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky). Je-li proto z předchozího průběhu řízení a z podaného odvolání zřejmé, že případné vyjádření protistrany by s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci nemohlo nijak přispět k objasnění věci a k rozhodování odvolacího soudu, není zapotřebí trvat na doručení jeho stejnopisu ostatním účastníkům. Takovou specifickou okolností, která zakládá povinnost soudu doručit opis odvolání protistraně, civilní soud ve věci stěžovatelky týkající se přerušení řízení neshledal. Soud nebyl povinen tak postupovat, neboť z procesního předpisu, konkrétně z , tato povinnost přímo nevyplývá, proto kolizi napadeného rozhodnutí s odkazovaným právem na spravedlivý proces Ústavní soud neshledal (srov. rozhodnutí

sp. zn.

, ,

,

,

,

,

; dále také Jirsa J. a kolektiv. Občanské soudní řízení (soudcovský komentář). Kniha IV. -250l . Vydání druhé, doplněné a upravené. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2016, str. 64n.).

Ústavní soud nemá rozhodnutí odvolacího soudu co vytknout. Jeho argumentaci ve vztahu k důvodům pro obnovu řízení ve věci případného zrušení rozhodčího nálezu Ústavní soud považuje za logickou a přesvědčivou, tedy i z ústavněprávního hlediska za plně akceptovatelnou.

Ústavní soud pro úplnost uvádí, že se nezabýval návrhem, aby nad rámec zrušení napadeného rozhodnutí sdělil civilním soudům stanovisko ke zrušení rozhodčího nálezu, neboť nebyl obsažen v petitu ústavní stížnosti. Ostatně, i kdyby se tak stalo, nebyl by Ústavní soud k projednání takového návrhu příslušný.

Ústavní soud konstatuje, že postup civilního soudu nelze považovat za porušení stěžovatelčiných základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci zákona. Nesouhlas, resp. polemika stěžovatelky se závěry zastávanými Krajským soudem v Plzni nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a tedy ani porušení jejích základních práv.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. června 2018

JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu