Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2897/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti Č. S., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem se sídlem Pražákova 1008/69, Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 14. 1. 2016, č. j. -1760, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2016, č. j. -1866, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, č. j. -146, za účasti Okresního soudu v Blansku, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí přitom, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené d.

2. Proti napadeným rozhodnutím uplatňuje stěžovatel v podstatě dvě námitky. V prvé řadě tvrdí, že ve věci byly nezákonně nařízeny odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu. Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu považoval za nedostatečně odůvodněný. Měl za to, že z něj nebylo možné dovodit jakoukoli konkrétní úvahu či zjištění o jeho protiprávním jednání. Proto důkazy získané na základě těchto příkazů považoval za nezákonné a nepoužitelné.

3. Dále stěžovatel tvrdí, že soudy zjistily skutkový stav (o nějž posléze opřely své právní závěry stran viny a trestu), který byl v extrémním rozporu s provedeným dokazováním.

4. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

5. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný.

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zopakoval námitky, které uplatnil již jako obhajobu před okresním soudem a následně je zopakoval ve všech opravných prostředcích. Obecné soudy se jimi zabývaly a ústavně konformně a dostatečně pečlivě je vypořádaly. Není přitom (i s ohledem na výše uvedené) úkolem Ústavního soudu, aby tyto námitky znovu obsáhle popisoval a vypořádával způsobem, jako to učinily již obecné soudy.

8. Lze tedy jen stručně připomenout, že námitce nezákonnosti příkazu k odposlechu i získaných záznamů telekomunikačního provozu se věnovaly všechny obecné soudy. Nejvyšší soud i s odkazy na judikaturu Ústavního soudu podrobně vysvětlil, že odůvodnění příkazu bylo dostatečné (srov. napadené usnesení Nejvyššího soudu, zejm. str. 22-28). Soudy neshledaly také žádné vady v souvislosti s příkazem ke sledování osob a věci či domovní prohlídkou. Poukázaly na to, že zákonné požadavky na odůvodnění žádosti i obsah povolení ke sledování nejsou stanoveny tak přísně, jako v případě nařízení odposlechu.

9. Zejména je pak třeba zdůraznit, že ve věci ze spisu vyplývaly konkrétní skutkové okolnosti, které opodstatňovaly nařízení odposlechů a záznamu telekomunikačního provozu. Konkrétně šlo o poznatky týkající se "nerozhodnutí" v 17 specifikovaných správních řízeních (srov. napadené usnesení Nejvyššího soudu, str. 25). Závěry obecných soudů vztahující se k této otázce byly věcně přiléhavé a Ústavní soud je neústavními neshledal.

10. Nad rámec uvedeného Ústavní soud konstatuje, že o námitkách proti nařízení odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu již samostatně rozhodl ve věci sp. zn. , týkající se stejných rozhodnutí obecných soudů, avšak jiného obžalovaného (usnesení ze dne 15. 5. 2018, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

11. Ústavní soud pak nemůže přitakat ani těm námitkám stěžovatele, podle nichž byl ve věci dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. I v tomto případě se totiž jedná o námitky (pouze pro řízení před Ústavním soudem "jinak rámované"), které byly opakovaně vzneseny v řízení před obecnými soudy a které jimi byly opakovaně řádně vypořádány.

12. Ústavní soud v tomto kontextu toliko konstatuje, že obecné soudy si při zjišťování skutkového stavu (resp. při přezkumu) počínaly pečlivě a že přesvědčivě vyložily, na základě jakých důkazů a jakého jejich hodnocení postavily najisto skutkový stav, který se stal podkladem pro závěr o vině stěžovatele.

13. V souhrnu tak Ústavní soud zhodnotil, že se soudy ve všech napadených rozhodnutích námitkami stěžovatele zabývaly, svá rozhodnutí též v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně odůvodnily a na základě provedeného dokazování nabyly dostatečný podklad pro zjištěný skutkový děj. Ústavní soud nemá za to, že by v řízení bylo v oblasti skutkových zjištění a dokazování porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. Nezjistil procesní pochybení obecných soudů, která by dosahovala ústavněprávní roviny, a nepovažoval za zjevně nepřiměřený ani uložený trest.

14. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle pro její zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. června 2018

Ludvík David v. r.

předseda senátu