Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 731/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t. č. Věznice Heřmanice, zastoupeného JUDr. Jiřím Zbořilem, advokátem, sídlem Milíčovo náměstí 620, Kroměříž, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2017 č. j. -28 a usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 27. července 2017 č. j. -405, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavně zaručených práv vyplývajících z y a d.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži (dále jen "okresní soud") ze dne 25. 4. 2017 č. j. -383 uznán vinným ze spáchání přečinu nebezpečného pronásledování podle , b) a d) , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a přečinu porušování domovní svobody podle . Toho se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že opakovaně (v rozsudku se uvádí pět případů) neoprávněně kontaktoval, navštěvoval a jednou fyzicky napadl svou bývalou přítelkyni. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud na základě mnoha svědeckých výpovědí, popisujících jednotlivé skutky.

3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil se závěry soudu okresního.

4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V něm poukázal na to, že stěžovatelovo jednání naplnilo všechny znaky skutkové podstaty nebezpečného pronásledování. Popsané jednání trvalo zhruba šest týdnů, což je podle judikatury doba splňující znak dlouhodobosti, a pokusů o kontakt poškozené bylo celkem deset, což je dostatečně četné jednání. Chování bylo různorodé (zprávy, návštěvy, kontakt příbuzného) a dostatečně intenzivní (včetně jednoho fyzického napadení a opakovaného dobývání se do domova poškozené). Takové jednání, zvláště s přihlédnutím ke stěžovatelově známé trestní minulosti, bylo způsobilé vyvolat reálné obavy o život či zdraví.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že jeho jednání nenaplnilo skutkovou podstatu trestného činu nebezpečného pronásledování. Poškozenou za celé období kontaktoval desetkrát a ani jednou nedošlo k použití násilí, ani k tvrdošíjnému obtěžování. Že jde o hraniční případ, potvrdilo i Nejvyšší státní zastupitelství. Popsané jednání zároveň dle stěžovatele nedosahuje takové intenzity, že by mělo v poškozené vzbudit obavy o život nebo zdraví. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná ( a contrario).

7. Přestože stěžovatel v ústavní stížnosti výslovně napadá pouze usnesení krajského soudu, je z jeho argumentace zřejmé, že ve skutečnosti brojí rovněž proti usnesení Nejvyššího soudu, od jehož doručení počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008

sp. zn.

, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, Praha: ASPI, 2004, č. 3, str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu i usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jeho podání.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

9. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí výhradně proti interpretaci , jak ji provedly obecné soudy. Od Ústavního soudu, který není součástí jejich soustavy (srov. y), požaduje, aby jejich výklad přehodnotil. To však Ústavnímu soudu nepřísluší, neboť jde-li o výklad podústavního práva, může do činnosti obecných soudů zasáhnout pouze v případech zjevně svévolného výkladu ustanovení tzv. podústavního práva. V případech relativně neurčitých právních pojmů, jako je např. v daném případě "dlouhodobě" nebo "důvodná obava", je úkolem obecných soudů (zejména Nejvyšší soudu) dospět k jejich ustálenému a srozumitelnému výkladu. V daném případě soudy nijak z mezí daných jim ústavním pořádkem nevybočily, ba naopak následovaly ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Ten v napadeném usnesení velmi podrobně a přesvědčivě objasnil, z jakého důvodu je nutné na stěžovatelovo jednání nahlížet jako na trestný čin podle . K těmto závěrům nemá Ústavní soud co dodat a lze na ně stěžovatele toliko odkázat.

10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. června 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu