Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1556/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Zdenky Svobodové, zastoupené Mgr. ICLic. Štěpánem Šťastníkem, advokátem se sídlem v Opavě, Olomoucká 153/25, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2018, č. j. -343, Městského soudu v Praze ze dne 1. července 2016, č. j. -301, a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. dubna 2016, č. j. -288, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v , 4 odst. 1, 2 a 3, 11 a 36 odst. 1, 3 a 4 d (dále jen " "), jakož i v y.

Výše uvedeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 2 nepřiznal stěžovatelce osvobození od soudních poplatků (výrok I.) a zamítl její návrh na bezplatné ustanovení zástupce pro řízení o dovolání (výrok II.). Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky usnesení soudu prvního stupně citovaným usnesením potvrdil; Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolací řízení zastavil.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně uvádí okolnosti, které vedly k zahájení řízení ve věci samé. Stěžovatelce byl v roce 2010 odebrán Policií České republiky pes, který byl následně z úschovy vydán jiné osobě. Proto se stěžovatelka domáhala určení vlastnictví předmětného psa, ale Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 29. prosince 2014, č. j. -213, její žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu zamítl, což potvrdil i Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. října 2015, č. j. -259. Pro řízení o dovolání požádala stěžovatelka o osvobození od soudních poplatků, o kterém soudy rozhodly, jak shora uvedeno. Stěžovatelka nadále trvá na projednání věci - bude-li uznána vlastnicí psa, hodlá se domáhat náhrady vůči Policii České republiky za její postup ve věci, a to bez ohledu na skutečnost, že pes již pošel.

Ve vztahu k napadeným usnesením o návrhu na osvobození od soudního poplatku stěžovatelka především namítá, že jsou nepředvídatelná - protože v řízení nebyla zastoupena, nemusela některým procesním situacím rozumět. V dřívější fázi řízení byla od soudního poplatku osvobozena a rozhodnutí nebylo zrušeno - požádala-li o osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení, měly soudy zohlednit právě předchozí rozhodnutí. Soudy navíc vycházely z veřejných informací o konkursu na stěžovatelku v letech 2000-2009, přestože ona to ve svém prohlášení neuváděla, a z jí uvedené částky důchodu bez exekučních srážek. Soud nedůvodně přihlédl k finančním problémům stěžovatelky i důvodům, které k nim vedly, aby jí znemožnil podat dovolání; v tomto směru stěžovatelka namítá rozpor s judikaturou Ústavního soudu (

sp. zn.

či

). Za nesprávné považuje stěžovatelka i závěry Nejvyššího soudu, který přihlédl k tomu, že předmětný pes pošel, protože ustálená judikatura umožnuje určení vlastnictví k věci, která zanikla.

Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti ( y), není dalším stupněm ani součástí obecných soudů; případným porušením práv fyzických osob se zabývá tehdy, je-li současně porušením základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Rozsah přezkumu je pak limitován i řádně (ve lhůtě) podanou ústavní stížností. Brojila-li stěžovatelka původně i proti rozsudkům ve věci samé, nebyl její požadavek včasný ani přípustný, a proto stěžovatelce ustanovený zástupce správně omezil petit stížnosti. Ústavní soud by totiž nemohl přihlížet k části ústavní stížnosti, v níž se stěžovatelka podrobně zabývala důvody podání žaloby a řízením ve věci samé. Předmětem přezkumu je proto výhradně řízení, ve kterém soudy prvního a druhého stupně rozhodovaly o osvobození stěžovatelky od soudních poplatků, a usnesení dovolacího soudu o zastavení řízení.

Podle ustanovení může soud na návrh účastníka zcela osvobodit od soudních poplatků jen výjimečně, z části tehdy, "odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva".

Soud prvního stupně při svém rozhodování zohlednil, že stěžovatelka blíže nepopsala okolnosti své nepříznivé finanční situace, neuvedla aktuální výši dluhu, a samotné její tvrzení v tomto ohledu není důvodem pro osvobození od soudních poplatků. S tím stěžovatelka nesouhlasila a v odvolání namítla nespravedlnost exekučního titulu, konkursního řízení, a tím i závěrů o zavinění její špatné finanční situace. Městský soud v Praze přesto potvrdil správnost závěru o nedostatečnosti stěžovatelkou uváděných sociálních a majetkových poměrů pro osvobození od soudního poplatku, a přihlédl i k pořádkové pokutě udělené stěžovatelce jmenovaným soudem v jiném řízení pro hrubé invektivy vůči soudním osobám. Odvolací soud uzavřel, že nepříznivá situace stěžovatelky je dána jejím dlouhodobým přístupem k řešení jejích věcí a rovněž konstatoval, že soud prvního stupně pominul kumulativní důvody pro (ne)přiznání osvobození od soudního poplatku, tedy nevzal v úvahu, nejde-li o svévolné nebo zcela bezúspěšné uplatňování práva, což je okolnost plynoucí přímo z pravomocných rozsudků ve věci samé. Stěžovatelka stále ignoruje poučení, kterého se jí v řízení o určení vlastnictví psa dostalo, soudu se tak z odvolání jeví jen její snaha o prodlužování řízení a uplatnění nároku na zadostiučinění za průtahy v řízení.

Nejvyšší soud především uvedl, že stěžovatelka znovu (27. července 2016) požádala o osvobození od soudního poplatku; toto řízení Obvodní soud pro Prahu 2 zastavil usnesením ze dne 14. července 2017, č. j. -327. Městský soud v Praze uvedené usnesení zrušil a věc vrátil (5. října 2017, č. j. -334) s tím, že návrh je třeba hodnotit podle obsahu jako podání nezastoupeného účastníka řízení bez právního vzdělání, které je dovoláním proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. července 2016, č. j. -301; je proto namístě věc předložit Nejvyššímu soudu, protože dovolání proti rozhodnutí, zda lze přiznat osvobození od soudního poplatku za dovolání, nelze podmínit zaplacením soudního poplatku, neboť by šlo o odepření práva, a takové podání nezastoupeného účastníka přísluší posoudit přímo Nejvyššímu soudu.

Nejvyšší soud následně také dospěl k závěru, že stěžovatelka uplatňuje právo svévolně a zřejmě bezúspěšně, domáhá se, i při absenci naléhavého právního zájmu, přezkumu rozhodnutí, přestože předmětný pes již pošel a stěžovatelka byla poučena, že není možné určit vlastnictví k věci, která již neexistuje. Podle obsahu spisu má proto Nejvyšší soud za to, že stěžovatelka nepodala dovolání v zájmu ochrany svých subjektivních práva, ale jen zlovolně se zájmem způsobit škodu (újmu) někomu jinému - soudy jí proto správně nepřiznaly osvobození od soudního poplatku a neustanovily zástupce. Nejvyšší soud za rozhodné považuje, že stěžovatelka, ač byla řádně a včas poučena o nezbytnosti zastoupení v řízení o dovolání (i ve věci přezkumu nepřiznání soudního poplatku) již soudem prvního stupně (usnesení ze dne 14. října 2016, č. j. -305), tento nedostatek neodstranila, a proto dovolací řízení zastavil.

Z popsané rekapitulace věci je patrné, že soudy postupovaly v řízení v souladu s procesními předpisy i s relevantní judikaturou Ústavního soudu, své závěry řádně a srozumitelně odůvodnily, státní moc uplatily zákonem stanoveným způsobem, aniž by vybočily ze stanovených mezí ( y). Soudy přitom neomezily základní práva či svobody stěžovatelky; povinnosti, které jí uložily a jejichž naplnění požadovaly, nepředstavují zkrácení stěžovatelky způsobem, který vylučuje , 2 y. Požadavek na uhrazení soudního poplatku je zákonné omezení ve smyslu y. Nebyla-li stěžovatelka od soudního poplatku osvobozena proto, že nesplnila požadavky, které zákon pro takový případ stanoví, nemůže jít o porušení práva na spravedlivý proces ani práva vlastnického ( a 36 y).

Podle ustanovení proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. června 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu