Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1948/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Ing. Pavla Radoně, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., Advokátní kancelář Novotný & Partners, s. r. o. se sídlem Valdštejnovo nám. 76, 506 01 Jičín, proti "usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2018 č. j. -94, proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2017 č. j. -73, proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. dubna 2017 č. j. -63, proti usnesení Nejvyšší soudu ze dne 26. dubna 2018 č. j. -93, proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2016 č. j. -54 a proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. května 2016 č. j. -26", za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a za účasti České republiky - Ministerstva spravedlnosti se sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.II. Stěžovateli se náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem nepřiznává.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel (dále rovněž "žalobce") se v obsáhle odůvodněné ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Namítá údajné porušení jeho základních práv na spravedlivý proces bez průtahů, na přístup k soudu, na výkon spravedlnosti, na rovné zacházení a všeobecný zákaz diskriminace, na legitimní očekávání stěžovatele výkonu soudní moci v souladu se zásadou legality, na ochranu majetku a na nerušený výkon vlastnictví, (čímž obecné soudy údajně porušily , , , , , 2, 3, d a a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených usnesení Nejvyššího soudu (dále též "dovolací soud") se podává, že stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále rovněž "obvodní soud") po vedlejší účastnici (dále rovněž "žalovaná") domáhal zaplacení částky 200 000,- Kč spolu s úroky z prodlení.

Obvodní soud rozsudkem ze dne 31. 5. 2016 č. j. -26 žalobu žalobce zamítl. Zamítavý rozsudek obvodního soudu potvrdil Městský soud v Praze (dále též "odvolací soud") svým rozsudkem ze dne 2. 11. 2016 č. j. -54. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Při jeho podání nebyl žalobce zastoupen advokátem a ani nedoložil, že by sám měl odpovídající právnické vzdělání. Současně s podáním dovolání žalobce požádal o ustanovení zástupce pro řízení a o osvobození od soudních poplatků.

Obvodní soud usnesením ze dne 5. 4. 2017 č. j. -63 nepřiznal žalobci osvobození od soudních poplatků a zamítl jeho žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů. Usnesení obvodního soudu potvrdil odvolací soud usnesením ze dne 28. 6. 2017 č. j. -73.

V potvrzujícím rozhodnutí odvolací soud uvedl, že žalobce neobjasnil své majetkové poměry dostatečně natolik, aby je bylo možno ve smyslu ustanovení pokládat opravdu za nepříznivé. Jen pro úplnost odvolací soud doplnil, že je mu z úřední činností známo, že žalobce iniciuje mnoho desítek soudních sporů s předmětem typově shodným se současným předmětem řízení, které jsou věcně představovány naprostými malichernostmi, tak, jak je tomu i v projednávané věci. Tyto žaloby jsou zpravidla zamítány a žalobce v těchto řízeních bezvýjimečně využívá řádné i mimořádné opravné prostředky, rovněž zpravidla s neúspěchem.

Protože proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, ve kterém podal návrh na osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro dovolací řízení, vyzval obvodní soud žalobce usnesením ze dne 15. 9. 2017 č. j. -90, aby si pro podání dovolání proti usnesení odvolacího soudu ze dne 28. 6. 2017 č. j. -73 zvolil advokáta a jeho prostřednictvím podal řádné dovolání a upozornil ho, že k odstranění vad dovolání má stanovenou patnáctidenní lhůtu pod sankcí zastavení dovolacího řízení dovolacím soudem.

Na výzvu obvodního soudu žalobce nereagoval, proto v souladu s ustanovením a dovolací soud usnesením ze dne 26. 4. 2018 č. j. -94 řízení o dovolání zastavil ( a ) s odůvodněním, že žalobce nesplňuje pro kladné rozhodnutí předpoklady a i přes výzvu soudu neodstranil nedostatek povinného zastoupení.

III.

Stěžovatel v ústavní stížnosti po výše uvedeném shrnutí procesních rozhodnutí a rozsudků ve věci samé tvrdí, že "po pravomocném zamítnutí žádosti stěžovatele o ustanovení právního zástupce se mu nedostalo žádného poučení o nezbytnosti právního zastoupení a o obsahových vadách jeho dovolání". Tímto postupem údajně soud prvního stupně porušil jeho právo na řádné poučení o povinném právním zastoupení v dovolacím řízení a o vadách jeho podání. K tomu poukazuje stěžovatel na nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2011

sp. zn.

, ze dne 14. 11. 2012

sp. zn.

a ze dne 20. 1. 2015

sp. zn.

.

Dovolacímu soudu i oběma soudům nižší instance stěžovatel vytýká, že nerozhodly kladně o jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení, což stěžovatel považuje za porušení jeho práva na zákonného soudce a za odepření přístupu k soudu a odepření spravedlnosti. Ze strany dovolacího soudu prý došlo ke "svévolné aplikaci jednoduchého práva", která je v "extrémním rozporu s principem spravedlnosti, a to s přihlédnutím k tomu, že o žádostech stěžovatele nerozhodl soudce, ve smyslu ustanovení Odůvodnění obsažené v rozhodnutí dovolacího soudu je prý kusé a nepřesvědčivě odůvodněné, obsahující právně nepřípustnou dehonestaci osoby stěžovatele.

Za nepřípustný výklad ustanovení považuje stěžovatel tu část odůvodnění rozhodnutí obvodního soudu a odvolacího soudu, které při posuzování majetkových poměrů stěžovatele a jeho schopnosti uhradit soudní poplatek a náklady za advokáta vycházely "z hypotetických budoucích příjmů či poměrů stěžovatele". K tomu poukazuje stěžovatel na závěry vyplývající z nálezů

sp. zn.

,

a

sp. zn.

.

Závěrem stěžovatel navrhuje, aby mu Ústavní soud ve smyslu ustanovení přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem "vůči obecným soudům, neboť má za to, že tyto soudy svým svévolným a mechanickým výkladem , a zásahy do základních práv stěžovatele zjevně vyvolaly".

Výši náhrady nákladů řízení stěžovatel údajně vyčíslí a sdělí později oproti písemné výzvě Ústavního soudu.

IV.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

V.

Ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud posoudil přípustnost a opodstatněnost ústavní stížnosti proti usnesení dovolacího soudu ze dne 26. 4. 2018 č. j. -94 a jemu předcházejícím rozhodnutím - usnesení odvolacího soudu ze dne 28. 6. 2017 č. j. -73 a usnesení obvodního soudu ze dne 5. 4. 2017 č. j. -63 a poté proti rozhodnutím vydaným ve sporu o zaplacení částky 200 000,- Kč s žalovaným úrokem z prodlení, a to samostatně proti usnesení dovolacího soudu ze dne 26. 4. 2018 č. j. -93 a samostatně i proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 2. 11. 2016 č. j. -54 a proti rozsudku obvodního soudu ze dne 31. 5. 2016 č. j. -26.

Ústavní soud ve své judikatuře, týkající se rozhodování o osvobození od placení soudních poplatků a ustanovování zástupců z řad advokátů, opakovaně vyjádřil závěr, že samotné rozhodování o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod, rozhodnutí o (ne)splnění podmínek stanovených zákonem je zásadně věcí obecných soudů.

Případy, kdy v těchto věcech otevřel Ústavní soud ústavní stížnost k věcnému posouzení, jsou výjimečné a týkají se buď specifických otázek, nebo v nich šlo o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, která je v přímém rozporu s principem spravedlnosti (k tomu srovnej např. nález ze dne 31. 8. 2004

sp. zn.

, N 125/34 SbNU 281).

Taková pochybení v projednávané ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal.

Pokud stěžovatel argumentuje v této souvislosti se závěry vyplývajícími např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2014

sp. zn.

(N 204/75 SbNU 287) nebo nálezem ze dne 5. 12. 2017

sp. zn.

(dostupný rovněž na http://nalus.usoud.cz), je třeba připomenout, že tyto judikáty vycházejí z odlišných skutkových a právních poměrů rozdílných od nyní posuzované věci.

Námitky stěžovatele, obsahující tvrzení o nemožnosti získat zaměstnání z důvodu probíhající exekucí na jeho majetek, nejsou pro rozhodování soudů o osvobození od soudních poplatků relevantní za situace, kdy stěžovatel nesplnil předpoklady kumulativně formulované v ustanovení (zvlášť závažné důvody v osobních poměrech účastníka a současně nejde zřejmě o bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva).

Dovolací soud v usnesení ze dne 26. 4. 2018 č. j. -94 dostatečně vyložil důvody, o které opřel zastavení dovolacího řízení, když současně připomněl, že stěžovatel byl obvodním soudem řádně vyzván, aby si pro podání dovolání zvolil zástupcem advokáta a jeho prostřednictvím podal řádné dovolání, stěžovatel na tuto výzvu však nijak nereagoval, ačkoli byl upozorněn na zastavení dovolacího řízení v případě nesplnění podmínek výzvy. Dovolací soud sice stručně, avšak logicky rovněž vyložil důvody, které ho vedly k negativnímu závěru ohledně žádosti stěžovatele o ustanovení advokáta stěžovateli pro dovolací řízení.

Stěžovatel se zjevně mýlí, pokud se domnívá, že bylo-li mu přiznáno osvobození od soudních poplatků v jednom řízení, týká se takové rozhodnutí automaticky i dalších, jím ve zcela jiných věcech zahájených řízeních.

S ohledem ke všem výše uvedeným zjištěním Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy nepřiznáním osvobození od soudních poplatků a zamítnutím žádosti o ustanovení zástupce dovolacím soudem neporušily žádné stěžovatelovo základní právo, a proto v této části posoudil projednávanou ústavní stížnosti jako návrh zjevně neopodstatněný.

Stěžovatel napadl dovoláním rovněž rozhodnutí ve věci samé, tj. rozsudek odvolacího soudu ze dne 2. 11. 2016 č. j. -54 potvrzující rozsudek obvodního soudu ze dne 31. 5. 2016 č. j. -26. V dovolacím řízení nebyl stěžovatel zastoupen advokátem, ačkoli byl ke zvolení advokáta pro dovolací řízení (případně doložení vlastního právnického vzdělání) řádně vyzván obvodním soudem s upozorněním na zastavení dovolacího řízení, stěžovatel na výzvu nijak nereagoval. Dovolací soud proto důvodně dovolací řízení usnesením ze dne 26. 4. 2018 č. j. -94 zastavil. Svým postupem a rozhodnutím dovolací soud nijak neporušil zákonnost, tím méně pak ústavnost.

Z výše uvedeného proto dospěl Ústavní soud k závěru, že i v této části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

Zastavení dovolacího řízení dovolacím soudem pro nenaplnění požadavku povinného zastoupení má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku odvolacího soudu a rozsudku obvodního soudu.

Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda dovolací soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ), či nikoliv. Bylo-li totiž dovolací řízení důvodně zastaveno proto, že stěžovatel nesplnil podmínku povinného zastoupení advokátem, nebyl dán dovolacímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. věta za středníkem ), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě je ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku odvolacího soudu a rozsudku obvodního soudu - nepřípustná.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle a podle odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost je odmítnuta, nepřiznal Ústavní soud stěžovateli náklady řízení o ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. června 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu