Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 32/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti J. J., zastoupeného JUDr. Lukášem Slaninou, advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě 1, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 10. 2017 č. j. -484 a proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 13. 3. 2017 č. j. -383, za účasti 1. Krajského soudu v Hradci Králové a 2. Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení a za účasti A. M. D. a B. Statutárního města Hradec Králové, se sídlem Československé armády 408, 502 00 Hradec Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 3. 1. 2018 J. J. (dále jen "otec" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná ve věci snížení výživného na nezletilé děti B. a M.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Otec se návrhem došlým Okresnímu soudu v Hradci Králové (dále jen "nalézací soud") dne 31. 3. 2016 domáhal snížení výživného pro nezletilé dcery B. a M. s odůvodněním, že jeho současná rodina je v tíživé finanční situaci a není schopen dosud stanovené výživné (7 500 Kč a 6 500 Kč) hradit.

Dne 13. 3. 2017 rozsudkem č. j. -383 nalézací soud návrh otce na snížení výživného pro nezletilé děti B. a M. zamítl (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Po provedeném dokazování dospěl nalézací soud k závěru, že nedošlo k takové změně poměrů, kterou má na mysli § 923 odst. 1 o. z. Podle nalézacího soudu poslední rozhodnutí, jímž byl mimo jiné návrh otce na snížení výživného zamítnut, nabylo právní moci v září 2015. Otec nový návrh na snížení výživného podal 6 měsíců po nabytí právní moci posledního rozsudku. Skutečnost, že otci v mezidobí přibyla další vyživovací povinnost k synovi A., je podle nalézacího soudu jediná zásadní změna na straně otce, která však sama o sobě nemůže automaticky znamenat snížení výživného pro ostatní děti. Jelikož otec ani po opakované výzvě a poučení o právních důsledcích řádně nedoložil své příjmy za rok 2016, nalézací soud aplikoval § 916 o. z., návrh otce zamítl, a svůj postup při stanovení výše výživného podrobně odůvodnil.

Dne 5. 10. 2017 rozsudkem č. j. -484 Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") k odvolání otce rozsudek nalézacího soudu ze dne 13. 3. 2017 č. j. -383 jako věcně správný potvrdil v odvoláním dotčených výrocích II a III (výrok I). Odvolací soud po doplnění a aktualizaci skutkového stavu provedl další dokazování a ztotožnil se se závěrem nalézacího soudu, že nejsou dány důvody pro snížení výživného. Odvolací soud konstatoval, že nalézací soud zjistil úplně a řádně skutkový stav, provedené důkazy hodnotil v souladu se zásadami předvídanými v , a na základě správně zjištěného skutkového stavu pak dospěl k odpovídajícím právním závěrům. Odvolací soud shodně s nalézacím soudem dospěl k závěru, že v dané věci nedošlo k zákonem aprobované tzv. kvalifikované změně poměrů, odůvodňující rozhodnutí o snížení výživného placeného otcem na nezletilé dcery, a tento svůj závěr podrobně odůvodnil. Stejně jako v řízení před nalézacím soudem, i v řízení před odvolacím soudem byl otec prostřednictvím svého zástupce vyzýván k doložení svých příjmů, a byl poučen o důsledcích plynoucích z o. z. I přes dané a opakovaně poskytnuté zákonné poučení soudů obou stupňů však otec nesdělil veškeré zdroje svých příjmů a způsob, jakým hradí své životní náklady.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho základních práv ústavně zaručených zejména v y (dále jen " "), , a 3 a d (dále jen " "), a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatel rekapituloval dosavadní řízení a opakoval své výše již uvedené přesvědčení o zásahu do základních práv a svobod zaručených u, u a Úmluvou, k němuž mělo dojít dle jeho názoru tím, že obecné soudy "rozhodly v přímém rozporu s dosavadní judikaturou Ústavního soudu a neposkytly dostatečnou ochranu právu stěžovatele."

V části ústavní stížnosti nadepsané "Konkrétní porušení práv stěžovatele soudy" stěžovatel tvrdil, že soudy zcela mylně a v rozporu se zákonem aplikovaly § 916 o. z., který na danou problematiku a projednávanou věc dle jeho názoru nedopadá, že téměř nepřihlížely k jeho tvrzením a naopak tvrzení matky bez dalšího dokazování braly za prokázané, v důsledku čehož napadené rozsudky byly vydány na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a na základě vadného hodnocení důkazů, které nemá oporu v provedeném dokazování. Nalézacímu soudu stěžovatel vytkl, že se jeho návrhem na to, aby část jím placeného výživného byla použita na tvorbu úspor pro nezletilé dcery, vůbec nezabýval. Dále stěžovatel polemizoval s postupem soudů při dokazování a hodnocení důkazů odůvodňujících snížení výživného na nezletilé dcery, a tvrdil, že soudy rozhodly v rozporu s § 915 o. z., "když nadřadily odůvodněné potřeby nezletilých dcer pravidlu shodné životní úrovně rodičů (stěžovatele)." Nalézacímu soudu stěžovatel vytkl, že se nevypořádal s jeho návrhem na rozhodnutí podle § 917 o. z., dle něhož lze za odůvodněné potřeby dítěte považovat i tvorbu úspor, nevylučují-li to okolnosti zvláštního případu.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou tvrzení stěžovatele byla námitka porušení požadavků spravedlivého procesu při rozhodování civilních soudů o jeho návrhu na snížení výživného v průběhu dokazování ohledně svých příjmů. Stěžovatel namítal, že soudy při určení rozsahu výživného nepřihlédly ke všem jeho tvrzením, a že své příjmy ze závislé činnosti doložil řádně a včas.

S těmito námitkami Ústavní soud nesouhlasí. Ústavní soud je toho názoru, že řízení o snížení vyživovací povinnosti otce k nezletilým dcerám jako celek nelze považovat za nespravedlivé, neboť výše všech příjmů otce v rozhodujícím období byla prvořadou otázkou v řízení před nalézacím soudem i před odvolacím soudem, a otec měl v tomto směru dostatečnou možnost uplatnit své argumenty k prokázání svých tvrzení.

Důvody, pro které nalézací soud a odvolací soud svými ústavní stížností napadenými rozsudky návrhu otce nevyhověly, jsou v těchto rozhodnutích přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat.

Žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shledáno nebylo; ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem s právními závěry nalézacího soudu a odvolacího soudu v otázce řádného prokázání výše příjmů otce, takže stěžovatelovy vývody důvod ke kasaci stěžovaných rozhodnutí založit nemohly.

Skutková zjištění a o ně se opírající právní závěry nalézacího soudu i odvolacího soudu jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivého řízení.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. června 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu