Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1752/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti RENCAR PRAHA, a. s., se sídlem v Praze, Rohanské nábřeží 678/25, zastoupené Mgr. Martinem Řandou, LL. M., advokátem se sídlem v Praze, Truhlářská 13-15, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. -148, ze dne 28. února 2018, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a vedlejší účastnice řízení Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost, se sídlem v Praze, Sokolovská 217/42, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Městský soud v Praze k návrhu stěžovatelky vydal předběžné opatření, jímž vedlejší účastnici zakázal uzavřít s uchazečem vybraným v poptávkovém řízení smlouvu o nájmu reklamních ploch k umístění reklamy v tramvajích Škoda 15T ForCity způsobem blíže vymezeným ve výroku usnesení, a pro případ uzavření smlouvy jí zakázal tuto smlouvu plnit.

2. K odvolání vedlejší účastnice vrchní soud rozhodnutí městského soudu změnil tak, že návrh na vydání předběžného opatření zamítl. Dospěl k závěru, že předběžné opatření by bylo možné vydat, pokud by stěžovatelka osvědčila, že jí náleží majetková práva k autorskému dílu - designového manuálu umístění reklamy pro tramvaje Škoda 15T ForCity, který byl vedlejší účastnicí využit jako podklad poptávkového řízení. Čestná prohlášení a faktury tyto skutečnosti nemohou osvědčit. Samotná existence manuálu rozhodné skutečnosti neosvědčuje a k jejich zjištění by bylo třeba rozsáhlého dokazování. To však přesahuje rámec řízení o předběžném opatření. Přestože stěžovatelka a vedlejší účastnice nejsou soutěžiteli, nelze vyloučit tvrzené nekalosoutěžní jednání. I k tomu by však bylo třeba rozsáhlého dokazování (zejména k platnosti základní smlouvy mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí). Protože stěžovatelka rozhodné skutečnosti neosvědčila, nebyl důvod pro vydání předběžného opatření.

3. Proti rozhodnutí vrchního soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, ochranu vlastnictví a ochranu výsledků tvůrčí duševní činnosti. Porušení těchto práv stěžovatelka spatřovala v tom, že pouze vydáním předběžného opatření bylo možné ochránit její práva porušená vedlejší účastnicí. Předložené důkazy dostatečně osvědčily rozhodné skutečnosti: práva ke spoluautorskému dílu osvědčují zejména čestná prohlášení a designový manuál. Požadavky vrchního soudu byly v tomto ohledu přemrštěné. Bez předběžného opatření vedlejší účastnici nic nebrání, aby protiprávně zasahovala do práv stěžovatelky a způsobila jí tím závažnou újmu zejména tím, že stěžovatelce neumožní plnit část smlouvy o pronájmu reklamních ploch, čímž stěžovatelka přijde o zisk.

4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález

sp. zn.

ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení

sp. zn.

ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

5. Ústavní soud již v minulosti opakovaně shledal ústavní stížnost přípustnou vůči rozhodnutím, jímž bylo předběžné opatření nařízeno [již např. nález

sp. zn.

ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171)], i vůči rozhodnutím, jímž byl návrh na vydání předběžného opatření zamítnut [nález

sp. zn.

ze dne 8. 8. 2013 (N 144/70 SbNU 347)]. Od toho závěru Ústavní soud neshledal důvod se v posuzované věci odchýlit. Pro přezkum rozhodnutí o předběžném opatření v řízení o ústavní stížnosti je ovšem podstatné toliko, zda toto rozhodnutí mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole. Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu je případně i flagrantní porušení zásad spravedlivého procesu (cit. nález

sp. zn.

).

6. v stanoví, že předběžné opatření má být nařízeno, jestliže bude prokázáno, že je třeba, aby byly zatímně upraveny poměry účastníků, nebo že je tu obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen, a jestliže budou alespoň osvědčeny skutečnosti, které jsou rozhodující pro uložení povinnosti předběžným opatřením.

7. V posuzované věci vrchní soud své rozhodnutí založil na závěru, že stěžovatelka neosvědčila existenci samotného nároku, resp. skutečnosti, které jsou rozhodující pro uložení povinnosti předběžným opatřením. Polemika stěžovatelky s tím, zda jí hrozí újma neplněním smlouvy (zda je třeba, aby byly zatímně upraveny poměry účastníků), se s tímto rozhodovacím důvodem míjí a pro posouzení ústavní stížnosti není významná. Ve vztahu osvědčení samotného nároku (tvrzených spoluatorských práv), lze uvést, že hodnocení předložených podkladů spadá do právní úvahy soudu z hlediska jejich nezbytného rozsahu (ve vztahu k relevantním právním ustanovením) a do volného soudcovského hodnocení z hlediska jejich vypovídací hodnoty.

8. Vrchní soud v přezkoumávané věci rozhodoval při znalosti opačných stanovisek stěžovatelky a vedlejší účastnice: podle stěžovatelky předložené podklady rozhodné skutečnosti dostatečně osvědčují, podle vedlejší účastnice je předložené podklady dostatečně neosvědčují a jsou s ohledem na předchozí vzájemné soudní spory i v souvisejících právních otázkách sporné. Závěr vrchního soudu je pak založen na tom, že stěžovatelkou předložené podklady pro vydání předběžného opatření nestačí a že k jejich osvědčení mohla předložit podklady jiné, např. licenční smlouvu či smlouvu o dílo. Zjevně tedy nejde o flagrantní porušení zásad spravedlivého procesu. Tomuto závěru ostatně stěžovatelka neoponovala co do rozsahu požadovaných jiných podkladů (nevyvracela úvahu vrchního soudu, že předložení smluv by stačilo), ale pouze z hlediska vypovídací hodnoty již předložených podkladů.

9. Tyto námitky jsou však důsledkem prosté neshody mezi stěžovatelkou a vrchním soudem o tom, co z dosud předloženého vyplývá. Zde ovšem přiměřeně platí to, co Ústavní soud setrvale uvádí: není jeho úkolem hodnotit (a přehodnocovat) důkazy provedené obecnými soudy, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [nález

sp. zn.

ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. S ohledem na zásadu přímosti dokazování by Ústavní soud ostatně mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu [nález

sp. zn.

ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Pro takový postup není důvod: vrchní soud nejednal svévolně; rozhodl při znalosti obsahu spisu, opačných stanovisek účastníků a ztotožnil se jen s jedním z nich. Samotné hodnocení, podle něhož předložené podklady s dostatečnou měrou pravděpodobnosti rozhodné okolnosti neosvědčují, není svévolné a tedy ústavně významným způsobem vadné.

10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. června 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu