Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 997/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti KTKom s. r. o., se sídlem v Úpici, Regnerova 422, IČO 28778081, zastoupené Mgr. Antonínem Stanislavem, Ph. D., advokátem se sídlem v Trutnově, Pražská 135, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -91 ze dne 30. ledna 2018, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V řízení před Okresním soudem v Trutnově byl proti stěžovatelce vydán rozsudek pro uznání podle ve spojení s . Stěžovatelka se proti tomuto rozsudku odvolala s tím, že jí nebyla doručena žaloba a kvalifikovaná výzva podle , nebyly tedy splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. Stěžovatelka následně požádala o osvobození soudního poplatku za odvolání ve výši 7 516 Kč, okresní soud však její žádost zamítl s tím, že majetkové poměry vylíčila pouze částečně, nepopsala dostatečně své příjmy. Toto rozhodnutí potvrdil Krajský soud v Hradci Králové.

2. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle s tím, že stěžovatelka spatřovala naplnění předpokladů přípustnosti dovolání v otázce, zda lze od soudního poplatku osvobodit právnickou osobu, pokud je objektivní neschopnost uhradit soudní poplatek důsledkem její podnikatelské činnosti. Podle Nejvyššího soudu nebyla napadená rozhodnutí na posouzení této otázky vůbec založena.

3. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Porušení tohoto práva stěžovatelka spatřovala v záměně přezkoumávaného rozhodnutí (nešlo o Krajský soud v Ostravě, jak Nejvyšší soud uvedl) a v nepřezkoumatelnosti úvah Nejvyššího soudu. Ten své závěry odůvodnil pouze opisem zákonného ustanovení. Celý problém pak vznikl pouze hrubým procesním pochybením okresního soudu, který stěžovatelce nedoručil žalobu a kvalifikovanou výzvu. V řízení o osvobození od soudního poplatku pak soudy vůbec nehodnotily předložené dokumenty, z nichž vyplývá účetní ztráta v řádech milionů korun.

4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadeným rozhodnutím i spisem okresního soudu; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález

sp. zn.

ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení

sp. zn.

ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

5. Dovolání, jehož přípustnost může být založena podle , je mimořádným opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení

sp. zn.

ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku představovaná uvážením dovolacího soudu vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Dovolací soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem [srov. např. nálezy

sp. zn.

ze dne 9. 2. 2016 či

ze dne 17. 8. 2016].

6. V souzené věci Nejvyšší soud dovolání odmítl nikoliv pro vady či proto, že by je shledal nepřípustným z důvodu závisejícím na jeho uvážení - pro nenaplnění některého ze čtyř předpokladů přípustnosti podle . Odmítl je proto, že stěžovatelka spatřovala naplnění předpokladů přípustnosti dovolání v právní otázce, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo. Jinými slovy, dovolání bylo formulováno způsobem, který podle dovolacího soudu nemohl vést k efektivní ochraně práv stěžovatelky a tudíž účelnému rozhodnutí o dovolání. Tento závěr Nejvyššího soudu je přitom v napadeném rozhodnutí vyjádřen zcela jasně, srozumitelně a s ohledem na povahu odmítavého usnesení dostatečně podrobně.

7. Ústavní soud proto posoudil obsah rozhodnutí krajského soudu i obsah dovolání a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí je skutečně založeno na závěru, že stěžovatelka nevylíčila úplným a přesvědčivým způsobem své majetkové poměry. S tímto rozhodovacím důvodem se tedy zcela míjí dovolání stěžovatelky založené na předpokladu, že se krajský soud odchýlil od ustáleného závěru dovolacího soudu o možnosti přiznat osvobození od soudního poplatku i právnické osobě, jejíž neschopnost uhradit poplatek je důsledkem její podnikatelské činnosti.

8. Lze proto uzavřít, že Nejvyšší soud zjevně nepochybil, když dospěl k závěru, že jeho rozhodnutí by nemohlo změnit výsledek řízení pro stěžovatelku, protože napadené rozhodnutí na vyřešení stěžovatelkou předložené právní otázky nezáviselo. Dovolání tedy bylo nepřípustné, a to nikoli z důvodů, které by závisely na uvážení Nejvyššího soudu, ale z důvodů, jakým stěžovatelka přípustnost dovolání vymezila.

9. Nad rámec uvedeného pak lze k tvrzení stěžovatelky o předložení účetních dokladů v řízení před obecnými soudy odkázat na závěr krajského soudu: avizovaná analytická rozvaha není obsahem spisu okresního soudu (a to ani po sdělení stěžovatelky z č. l. 88, jímž byla opět přislíbena). Tomuto závěru stěžovatelka v řízení o dovolání i v řízení o ústavní stížnosti nepředložila konkrétní, o prokazatelné skutečnosti opřenou oponenturu. Stejně tak stěžovatelka v řízení o ústavní stížnosti nevysvětlila (vůbec neuvedla), z jakých prostředků byla v mezidobí schopna soudní poplatek ve výši 7 516 Kč zaplatit (č. l. 101) a že se jí rozhodnutím odvolacího soudu již dostalo požadované ochrany jejích práv - zrušení rozsudku pro uznání (č. l. 121).

10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. června 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu