Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3191/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti stěžovatelek 1. Moravské železárny, a. s., se sídlem Řepčínská 35/86, Olomouc a 2. UNEX a. s., se sídlem Brníčko 1032, Uničov, obou zastoupených JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem se sídlem Hlinky 505/118, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2017 č. j. -571, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. ledna 2017 č. j. -535 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 22. listopadu 2016 č. j. -503, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 11. října 2017 a doplněné podáním ze dne 2. listopadu 2017, stěžovatelky podle ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), navrhovaly zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a vlastnické právo podle č. 11 y.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") sp. zn. vyplývá, že žalobkyně Dalkia Commodites CZ, s. r. o. (nyní Veolia Komodity ČR, s. r. o.) se žalobou, doručenou krajskému soudu dne 17. února 2012, domáhala zaplacení částky 815 000 EUR s příslušenstvím. Krajský soud rozsudkem ze dne 12. září 2013 č. j. -342 žalobu ve věci samé zamítl (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit stěžovatelkám na náhradu nákladů řízení obou stěžovatelek částku 2 185 591,60 Kč (výrok II.).

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání žalobkyně, a to do všech jeho výroků. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. května 2014 č. j. -414 rozsudek krajského soudu ve výroku prvním o věci samé potvrdil a výrok druhý, kterým byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit stěžovatelkám náklady řízení, změnil tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit stěžovatelkám na náhradě nákladů řízení částku 2 183 050,60 Kč.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. září 2015 č. j. -466 podané dovolání podle ustanovení věty první odmítl.

5. Žalobkyně napadla ve věci vydaná rozhodnutí ústavní stížností. Ústavní soud nálezem ze dne 7. června 2016

sp. zn.

(N 106/81 SbNU 681) usnesení Nejvyššího soudu a výroky rozsudků soudů nalézacích, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, zrušil.

6. Krajský soud znovu rozhodl usnesením ze dne 22. listopadu 2016 č. j. -503, přičemž žalobkyni uložil povinnost zaplatit stěžovatelkám na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku ve výši 323 557,60 Kč, na náhradu nákladů odvolacího řízení 365 340,60 Kč a na náhradu nákladů dovolacího řízení 103 629,20 Kč.

7. Proti rozhodnutí krajského soudu podaly stěžovatelky odvolání. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 3. ledna 2017 č. j. -535 napadené rozhodnutí potvrdil.

8. Stěžovatelky proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci podaly dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. července 2017 č. j. -571 podaná dovolání odmítl podle věty první

II.

Argumentace stěžovatelek

9. Stěžovatelky v ústavní stížnosti uvedly, že základ sporu spočívá v posouzení právní otázky, jak má být určena náhrada nákladů řízení za situace, kdy se převážná část řízení uskutečnila za účinnosti , kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, která byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013

sp. zn.

(116/2013 Sb.) a částečně za účinnosti , přičemž podle názoru stěžovatelek na řízení dopadají důvody, které vedly Ústavní soud ke zrušení pro její protiústavnost a jednalo se o právně složitý spor s nezbytností učinit mnoho úkonů právní služby.

10. Podle názoru stěžovatelek byly obecné soudy při svém rozhodování vázány závazným právním názorem Ústavního soudu, uvedeným v jeho nálezu

sp. zn.

a to, že v novém rozhodnutí má nalézací soud najít určitou spravedlivou cestu mezi legitimním očekáváním žalobkyně ohledně výše nákladů vynaložených na tento spor a přiznáním náhrady nákladů stěžovatelkám v souladu se zásadou úspěchu ve věci ve smyslu ustanovení Při hledání této spravedlivé cesty měl nalézací soud jako východisko užít , avšak tuto neměl aplikovat mechanicky bez dalšího.

11. Stěžovatelky mají za to, že ve věci rozhodující soudy se názorem Ústavního soudu, že by měly určit výši náhrady nákladů řízení podle volné nikoli však libovolné úvahy, a to v částce odpovídající částce někde mezi částkou vypočtenou podle a neřídily a nepřípustně se odchýlily od mezí volné úvahy dovolené Ústavním soudem. Jejich rozhodnutí pak nelze považovat za jiná než nepřípustně libovolná.

12. Stěžovatelky dále namítaly, že žádný z obecných soudů se vůbec samostatně nevyjádřil k problematice úkonů právní služby učiněných v řízení před soudem prvního stupně po zrušení Z tohoto důvodu považují napadená rozhodnutí i za nepřezkoumatelná.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

13. Ústavní stížnost byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem ( až ). Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému projednání.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

14. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení práv stěžovatelek a po zvážení všech konkrétních okolností případu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

15. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y) Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů.

16. Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se mohou účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení ze dne 5. srpna 2002

sp. zn.

(U 25/27 SbNU 307) a ze dne 3. února 2011

sp. zn.

]. Ústavní soud zásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí o uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Připouštěnou výjimku představují situace, kdy vady rozhodnutí dosahují kvalifikované intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ústavní soud je tedy oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti, obsaženým v hlavě páté y, resp. v Úmluvy.

17. Zásah do práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelky dovolávají, shledán nebyl. Podstatu ústavní stížnosti tvoří polemika s rozhodnutím obecných soudů o povinnosti stěžovatelek hradit žalované náklady řízení po vydání nálezu

sp. zn.

. Argumentace stěžovatelek však postrádá ústavněprávní rozměr a není ničím jiným, než jejich nesouhlasem se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, založenými na aplikaci podústavního práva.

18. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 11. července 2017 č. j. -571 uvedl, že stěžovatelkám nelze přisvědčit, že by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení stěžovatelkami předestřených otázek, které v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ještě nebyly řešeny. Tyto otázky byly již judikaturou Nejvyššího soudu řešeny. Odvolací soud pak v souladu se závěry přijatými Nejvyšším soudem a Ústavním soudem při přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně zvážil jak skutečnost, kdy předmětné úkony právního zastoupení byly učiněny (zda před zrušením nebo po zrušení ), tak i jejich náročnost, vzal v úvahu i počet učiněných právních úkonů zastoupení. Přihlédl nejen k legitimnímu očekávání žalobkyně, ale i stěžovatelů s tím, že tyto účastnice si musely být vědomy, jaká výše nákladů řízení může být v souladu s platným předpisem přiznána úspěšnému účastníkovi za úkony právního zastoupení učiněné v době platnosti V této souvislosti přihlédl odvolací soud i k tomu, že stěžovatelky nedoložily, že by byly nuceny vynaložit vyšší náklady za právní zastoupení v řízení před soudem prvního stupně za doby platnosti , než jsou jim soudem prvního stupně přiznány. Nejvyšší soud tedy dovodil, že při rozhodování o nákladech řízení oba soudy v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a i nálezem Ústavního soudu

sp. zn.

zohlednily časové hledisko učiněných úkonů právního zastoupení v řízení nejen před soudem prvního stupně, ale též v odvolacím a dovolacím řízení, jestliže při stanovení výše náhrady nákladů za odvolací a dovolací řízení bylo přihlédnuto k tomu, že úkony právního zastoupení byly v těchto řízeních (odvolací a dovolací) učiněny po zrušení , tudíž legitimním očekáváním účastníků mělo být, že náhrada nákladů může být stanovena nikoliv podle zrušené , ale podle

19. Z odůvodnění napadených rozhodnutí přitom plyne, že ve věci rozhodující soudy se námitkami vznesenými stěžovatelkami řádně zabývaly a svá rozhodnutí vydaná ve věci řádně odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.

20. Poukazy stěžovatelek na judikaturu Ústavního soudu nebyly shledány případnými. K aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích Ústavního soudu nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo (srov. usnesení ze dne 31. října 2017

sp. zn.

).

21. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.

22. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. června 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu