Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3434/16

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti J. Z., zastoupené JUDr. Alenou Čechtickou, Ph.D., advokátkou, sídlem Na Poříčí 1079/3a, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2016 č. j. -284, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2015 č. j. -185 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 17. června 2015 č. j. -164, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a P. Z., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v , a d (dále jen " ").

2. Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") bylo ustanoveno opatrovníkem vedlejší účastnice (dále též "opatrovaná"), která byla rozsudkem obvodního soudu ze dne 26. 9. 2013 č. j. -63 omezena ve způsobilosti k právním úkonům, Centrum XXX (dále jen "Centrum"). Obvodní soud tak rozhodl s přihlédnutím k tomu, že v obvodu Centra má opatrovaná své trvalé bydliště, přičemž zohlednil i dlouhodobou spolupráci opatrované s ustanoveným opatrovníkem, k jehož zaměstnancům má důvěru a opatrovník s výkonem funkce souhlasil.

3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") dalším napadeným usnesením rozhodnutí obvodního soudu potvrdil, když se ztotožnil s jeho názorem, že v dané věci nelze ustanovit opatrovníkem stěžovatelku (dceru opatrované), neboť by to bylo v rozporu s přáním opatrované, která opakovaně stěžovatelku jako možného opatrovníka odmítala.

4. Proti rozhodnutí městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které považovala za přípustné, neboť jí vymezená otázka aplikace z hlediska významu a pořadí tam stanovených kritérií nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání podle věta první a odst. 2 , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") odmítl, přičemž shledal, že ustanovení Centra je v zájmu opatrované.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka namítá, že soudy řádně neprověřily všechna kritéria uvedená v , (dále jen " "), přičemž neprovedly důkazy, kterými by byla prokázána existující vzájemná silná citová vazba mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí i skutečnost, že o ni stěžovatelka dlouhodobě všestranně pečuje a poskytuje jí maximální podporu. Mělo tím být osvědčeno, že názor vyslovený vedlejší účastnicí o tom, že si nepřeje stěžovatelku za svého opatrovníka, je zjevně iracionální a nekorespondující s realitou. Volba veřejného opatrovníka je dle stěžovatelky nejméně vhodným řešením, neboť již z povahy věci nemůže chránit zájmy opatrované tak komplexně, jak by činil příbuzný. Navrhovala i alternativní řešení, v rámci něhož by byl výkon opatrovnictví svěřen více opatrovníkům, soudy však jí navrhované důkazy neprovedly a rozhodly bez ústního jednání. V řízení také docházelo k průtahům, neboť soudy při ustanovování opatrovníka opakovaně pochybily. Ani Nejvyšší soud nepřispěl svým rozhodnutím k nápravě vzniklých pochybení, když upřednostnil přání vedlejší účastnice. Stěžovatelka má za to, že postup soudů, které se při výběru opatrovníka soustředily na jediné kritérium, a to přání vedlejší účastnice, byl chybný, neboť vycházel z nesprávného výkladu , z něhož nelze vyvodit, že by přání opatrovance mělo být nadřazeno ostatním kritériím. Měly důsledně respektovat i . Ustanovení veřejného opatrovníka považuje za nouzové řešení, přičemž je přesvědčena, že před soudy osvědčila, že má o tuto funkci dlouhodobý vážný zájem. Zdůraznila, že iniciovala celé řízení o omezení svéprávnosti vedlejší účastnice, aby tak za ni mohla vyřizovat nejrůznější záležitosti a chránit ji. Soudy sice její svéprávnost omezily, avšak zastupování jejích zájmů svěřily veřejnému opatrovníku, takže tím zasáhly do soukromého a rodinného života stěžovatelky i vedlejší účastnice. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí příklady, kdy dle jejího názoru opatrovník nejednal ku prospěchu opatrované.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až 31 a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( , a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Není součástí soustavy soudů ( y), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení pouze podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995

sp. zn.

(N 5/3 SbNU 17)].

8. Ústavní soud též opakovaně připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí soudů, přičemž Ústavní soud není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví. Jeho zasahování do této činnosti, konkrétně jde-li o interpretaci a aplikaci podústavního práva, připadá v úvahu, jestliže soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně byl-li v něm obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález ze dne 8. 7. 1999

sp. zn.

(N 98/15 SbNU 17)].

9. Ústavněprávní deficit, který by vyžadoval zásah Ústavního soudu, však v posuzované věci shledán nebyl.

10. Stěžovatelce nelze přisvědčit v tom, že se soudy obou stupňů řádně věcí nezabývaly z hledisek rozhodných pro výběr opatrovníka, a že ani Nejvyšší soud nepřispěl svým rozhodnutím k nápravě vzniklých pochybení. Obvodní soud i městský soud rozhodné otázky ve svých rozhodnutích řešily a na základě konkrétních skutkových zjištění a s přihlédnutím k hlediskům obsaženým v své závěry řádně zdůvodnily. I z napadeného usnesení Nejvyššího soudu se podává, že se přes prvotní závěr o absenci předpokladů přípustnosti dovolání stěžovatelkou vymezenou otázkou aplikace z hlediska významu a pořadí tam stanovených kritérií zabýval, přičemž s odkazem na ustálený právní názor prezentovaný v komentáři k (Švestka, J.; Dvořák, J.; Fiala, J.; Zuklínová, M. a kol. . Komentář. Svazek I. Praha" Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 752) konstatoval, že její řešení vyplývá přímo ze zákona, konkrétně z a , které při výběru osoby opatrovníka preferují osobu, kterou navrhl opatrovanec, byť třeba jen neformálním způsobem. Shledal-li, že logicky lze zmíněné úvahy aplikovat také na situaci opačnou, kdy opatrovanec naopak vyjádří, jakou osobu si za opatrovníka nepřeje, jeho závěr je z ústavního hlediska akceptovatelný.

11. Z dikce vyplývá, že soud musí v prvé řadě zjistit stanovisko opatrovance, vycházet z něho a přihlédnout k jeho přáním a potřebám, přičemž musí dbát, aby výběrem opatrovníka nezaložil nedůvěru opatrovance k opatrovníkovi. Požadavek, aby vztah mezi opatrovníkem a opatrovancem byl pokud možno založen na vzájemné důvěře, by i při absenci vyplýval z tohoto zákoníku, podle něhož opatrovník má dbát přání a prohlášení opatrovance. Rovněž vyjadřuje stěžejní zásadu aktuální právní úpravy opatrovnictví, jíž je důsledný respekt k vůli nebo přání opatrovance při ustanovení konkrétní osoby opatrovníka. Lze si sice představit i situace, kdy soud nemůže být vůlí nebo přáním opatrovance při výběru konkrétní osoby opatrovníka vázán např. proto, že jeho volba se ukáže zjevně nevhodná (zvolená osoba není plně svéprávná nebo její zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného), v posuzovaném případě však taková situace nenastala.

12. Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, opatrovaná několikrát vyslovila nesouhlas s ustanovením stěžovatelky svým opatrovníkem a opakovaně uváděla, že k ní nemá důvěru. Z důkazů, z nichž obvodní soud vycházel, se podává, že opatrovaná má ze své dcery (která ji navštěvuje bez ohlášení, je na ni hrubá, křičí na ni a několikrát ji uhodila, v době její nepřítomnosti jí "leze do věcí" a dožaduje se peněz) obavy, naopak je spokojená se svým kurátorem a ráda spolupracuje s "P.", kde má trvalý pobyt. S ohledem na časté změny jejího bydliště a obtíže s tím spojené, proto soud zvolil veřejného opatrovníka, s nímž opatrovaná již dlouhodobě spolupracuje a k jejímž pracovníkům má důvěru.

13. Důvěra mezi opatrovancem a opatrovníkem je jedním ze zásadních atributů při výběru opatrovníka. Jmenovaly-li by soudy při vědomí nedůvěry opatrované ke stěžovatelce jejím opatrovníkem stěžovatelku, takový postup by i dle názoru Ústavního soudu vedl k možným konfliktům a zbytečným nedorozuměním. Naopak volba konkrétního veřejného opatrovníka je pro opatrovanou vhodným řešením s ohledem na zjištění, že k němu má důvěru a dlouhodobě s ním spolupracuje. Proto ani další dokazování, které navrhovala v průběhu řízení stěžovatelka, by na věci jen stěží mohlo něco změnit.

14. Stěžovatelka sice považuje zvolení veřejného opatrovníka za nevhodné řešení a uvádí příklady, kdy se domnívá, že tento opatrovník nepostupoval v zájmu opatrované, když ji svévolně přestěhoval do vzdáleného zařízení chráněného bydlení a sociální rehabilitace, z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2017 č. j. však vyplývá, že soud udělil k takové změně bydliště opatrovníku souhlas, neboť z výpovědi opatrované zjistil, že si v tomto zařízení přeje zůstat a je zde spokojená, přičemž znovu zopakovala, že si za stálého opatrovníka rozhodně nepřeje stěžovatelku, k níž nejenže nemá důvěru, ale dokonce si s ní nepřeje udržovat žádné kontakty.

15. Odkazuje-li stěžovatelka na průtahy při ustanovení opatrovníka, které zavinily soudy, z napadeného usnesení městského soudu se podává, že byť byla předcházející dvě rozhodnutí, zrušena, stalo se tak z důvodu změny bydliště posuzované, nikoli pro pochybení obvodního soudu.

16. Toliko nad rámec uvedeného Ústavní soud připomíná, že odpovědnost za výběr osoby opatrovníka nese soud, který jej ustanovil. Zanedbává-li opatrovník svoji procesní roli, musí soud ustanovit jiného opatrovníka, jinak odpovídá za újmu, kterou opatrovanci svojí nečinností způsobí [srov. nález ze dne 22. 11. 2012

sp. zn.

(N 193/67 SbNU 319)]. V posuzované věci však nebylo zjištěno, že by obvodním soudem ustanovený opatrovník při výkonu své funkce jakkoli pochybil.

17. Ústavní soud po zjištění, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky, postupoval podle a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. června 2018

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu