Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 92/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele P. L., zastoupeného doc. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem, sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1 - Staré Město, proti rozhodnutí ředitele Vazební věznice Ostrava ze dne 3. října 2017 č. j. VS-96289-1/ČJ-2017-803140 a usnesení Okresního soudu Brno - venkov ze dne 16. listopadu 2017 č. j. -80 a o návrhu na zrušení ustanovení , odst. 3 a odst. 4 , o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ustanovení § 324a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním a ustanovení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, za účasti ředitele Vazební věznice Ostrava, Okresního soudu Brno - venkov, Parlamentu České republiky a Ministerstva spravedlnosti, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí ředitele Vazební věznice Ostrava (dále jen "ředitel vazební věznice") a usnesení Okresního soudu Brno - venkov (dále jen "okresní soud").

2. Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") stěžovatel spolu s ústavní stížností podal návrh na zrušení části zákonů a části jiného právního předpisu, konkrétně ustanovení , odst. 3 a odst. 4 , o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), ustanovení § 324a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") a ustanovení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , kterou se vydává , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

3. Z ústavní stížnosti, ústavní stížností napadených rozhodnutí a dalších materiálů zajištěných Ústavním soudem zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.

4. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") uznán vinným zločinem podvodu a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání tří let a šesti měsíců, trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu advokacie v délce trvání pěti let a peněžitému trestu v celkové výši 1 000 000 Kč. Stěžovatel byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou.

5. Ústavní stížností napadeným usnesením ředitele vazební věznice byl stěžovatel umístěn do oddělení s vysokým stupněm zabezpečení. V odůvodnění rozhodnutí je uvedeno, že stěžovatel byl "odsouzen za úmyslný trestný čin převyšující tři roky". Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel návrh na umístění do oddělení s nižším stupněm zabezpečení, který byl předložen k rozhodnutí okresnímu soudu.

6. Okresní soud ústavní stížností napadeným usnesením návrh zamítl. V odůvodnění uvedl, že stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody za úmyslný trestný čin ve výměře přesahující tři roky, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle okresního soudu bylo umístění do oddělení s vysokým stupněm zabezpečení v souladu se zákonným ustanovením.

7. Dle zjištění Ústavního soudu ze soudní databáze http://nsoud.cz byl usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018 č. j. -98 rozsudek vrchního soudu zrušen a podle ustanovení § 265k odst. 2 trestního řádu byla současně zrušena také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nejvyšší soud vrchnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl; současně rozhodl, že se obviněný nebere do vazby.

II.

Argumentace stěžovatele

8. Stěžovatel je přesvědčen, že v záhlaví specifikovaná rozhodnutí orgánů veřejné moci porušují jeho základní práva a svobody garantované ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně uvádí, že došlo k porušení práva být zbaven svobody jen z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, jak je zaručeno ustanovením d (dále jen ""), jakož i ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva"). Dále stěžovatel namítá zásah do práva na soudní ochranu, jak je zaručeno ustanovením y a ustanovením Úmluvy. Stěžovatel také uvádí zásah do práva na to, aby jen zákon stanovil, jaký trest a jaké jiné újmy na právech nebo majetku lze uložit za spáchání trestného činu, zaručeného ustanovením y. Podle stěžovatele také bylo zasaženo jeho základní právo na to, aby jen soud rozhodoval o vině a trestu za trestné činy, jak je zaručeno ustanovením , případně ustanovením věta druháy. Souhrnně stěžovatel konstatuje, že v jeho případě došlo k porušení ustanovení y, které stanoví, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci a ustanovení věta prvníy, podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.

9. Stěžovatel má za to, že způsob zbavení svobody, jak předvídá ustanovení y, zahrnuje i kritéria pro umísťování odsouzených do jednotlivých oddělení věznice s ostrahou, přičemž tato kritéria by měla být upravena zákonem a nikoli vyhláškou. Dále uvádí, že vyhláška, tj. není řádným provedením zákona o výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel uvádí, že nebyl zbaven svobody způsobem, jaký stanoví zákon, neboť byl ředitelem vazební věznice - bez řádného odůvodnění - umístěn do oddělení s vysokým stupněm zabezpečení, ačkoli je přesvědčen, že u něj byly dány důvody pro umístění do oddělení s nižším stupněm zabezpečení. Také se domnívá, že mu bylo odepřeno právo na soudní ochranu, neboť okresní soud jeho návrh přezkoumal pouze s ohledem na procesní stránku a vnitřními či vnějšími riziky (ustanovení a 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody) se nijak nezabýval. Stěžovatel také dodává, že o umístění do konkrétního oddělení věznice má podle ustanovení y rozhodovat soud, a nikoli ředitel věznice.

10. Stěžovatel je přesvědčen, že ustanovení § 12b odst. 2 až 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody a ustanovení § 324a trestního řádu jsou v rozporu s ustanovením y ustanovením věta druháy.

11. Dále se stěžovatel domnívá, že ustanovení řádu výkonu trestu odnětí svobody je v rozporu s ustanovením y a ustanovením y. Napadané ustanovení řádu výkonu trestu odnětí svobody podle jeho mínění není konkretizací pravidel zákona o výkonu trestu odnětí svobody, neboť se nedrží mezí tohoto zákona a nadto jsou na ně navázána další omezení základních práv a svobod odsouzených. Domnívá se, že napadené ustanovení předvídá postup, ve kterém ředitel věznice rozhoduje o způsobení újmy na právech za spáchání trestného činu, a to na základě kritérií stanovených v řádu výkonu trestu odnětí svobody. To je podle jeho názoru v rozporu s ustanovením y.

12. Stěžovatel se domnívá, že jeho věc nesnese odkladu a je vzhledem k zásahu do jeho svobody naléhavá a navrhuje, aby Ústavní soud vydal usnesení, že věc, které se návrh týká, je naléhavá podle ustanovení .

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky kladenými ustanovením až . Ústavní stížnost je přípustná, neboť nejsou naplněny podmínky předvídané .

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

14. vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

15. Rozhodující se v tomto případě ukázalo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018 č. j. -98, kterým byla podle ustanovení § 265k odst. 2 trestního řádu současně zrušena také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí vrchního soudu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Takovým rozhodnutím je také ústavní stížností napadené rozhodnutí ředitele vazební věznice o umístění do oddělení věznice s ostrahou a ústavní stížností napadené usnesení okresního soudu. Jedná se o rozhodnutí, která bez rozsudku vrchního soudu, resp. bez pravomocného rozhodnutí o vině a trestu pozbývá relevantního podkladu.

16. V takto dané situaci tedy v právním slova smyslu ústavní stížností napadená rozhodnutí neexistují. Z tohoto pohledu by bylo jejich zrušení zcela nesmyslné, neboť nelze zrušit to, co neexistuje. Nastala tedy situace, za které se spor stává čistě akademickým a kdy se teorie i praxe jiných ústavních soudů jednoznačně přiklání k odmítnutí v takové věci rozhodovat, neboť zde chybí možnost bezprostředního a přítomného zásahu, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatele [viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 8. 9. 1999 (U 56/15 SbNU 315) - všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz]. Zásah do základních práv a svobod stěžovatele musí být odstranitelný případným zrušením rozhodnutí, které je napadáno, což v dané věci dáno není [viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 24. 9. 2013 (U 8/70 SbNU 597)].

17. Jak vyplývá ze stanoviska pléna sp. zn. ze dne 6. 5. 2008 (ST 25/49 SbNU 673), zrušení napadených rozhodnutí by přicházelo v úvahu, pokud by rozhodnutí v právním smyslu existovala, byť by zanikla materiálně v tom smyslu, že zásah do základních práv stěžovatele již netrvá, neboť takové rozhodnutí má právní význam pro další postup. Tak tomu ovšem v tomto případě není, neboť rozhodnutí byla usnesením Nejvyššího soudu zrušena. Dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu pak nelze na ústavní stížnost nahlížet jinak, než jako na zjevně neopodstatněnou.

18. V úvahu přichází také odmítnutí ústavní stížnosti podle ustanovení ve spojení s ustanovením . Stěžovatel však vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ke zrušení došlo v důsledku jiného řízení. Bylo by projevem extrémního formalismu zatěžovat stěžovatele povinností podat dovolání, když ústavní stížnost směřuje proti řízení s jiným věcným základem. Proto nelze podanou ústavní stížnost označit jako nepřípustnou.

19. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

20. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti, neboť je věcně neopodstatněná, byl odmítnut i návrh na zrušení ustanovení § 12b odst. 2, odst. 3 a odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, ustanovení § 324a trestního řádu a ustanovení řádu výkonu trestu odnětí svobody, který s ní byl spojen, neboť se jedná o návrh akcesorický, jenž sdílí osud ústavní stížnosti [ ].

21. O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle ustanovení ) Ústavní soud výslovně nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2018

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu