Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1421/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti P. T., nyní ve Věznici Břeclav, zastoupeného Mgr. Miroslavem Klusáčkem, advokátem se sídlem v Brně, Rooseveltova 6/8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2018, č. j. -200, rozsudkům Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. června 2017, č. j. -7300, Krajského soudu v Brně ze dne 25. dubna 2016, č. j. -6873, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí, kterými měla být porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v a 36 odst. 1 d (dále jen " "), jakož i v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle a 5 písm. a) , a za to odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let do věznice s ostrahou. Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci citovaným rozsudkem zamítl (výrok III.) a jeho dovolání následně odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že účinek individuální i generální prevence se oslabuje prodlevou mezi spácháním trestného činu a jeho potrestáním; k jeho námitkám stran doby mezi spácháním trestného činu a rozhodováním soudy nepřihlédly, a to ani v řízení před soudem prvního stupně, ani v odvolání a dovolání. K trestnému jednání přitom došlo již v roce 2009 - 2010. I s odkazem na judikaturu Ústavního soudu je stěžovatel přesvědčen, že v jeho případě je uložený trest nepřiměřený, čímž převažuje represivní charakter, odkázal na nález

sp. zn.

, podle kterého je třeba zvážit proporcionalitu zásahu do osobní svobody obviněného s ohledem na délku řízení. Rovněž s ohledem na svůj věk (67) je stěžovatel přesvědčen, že nebylo namístě uložit mu nepodmíněný trest odnětí svobody.

Dále stěžovatel namítá, že v jeho věci byly opomenuty důkazy; je přesvědčen, že ve vztahu k některým jeho návrhům nemůže argumentace soudů obstát, tvrdí-li, že jejich provedení by bylo nadbytečné. Důkazy měly deklarovat užití peněz na veřejně prospěšné účely, tedy nikoliv k obohacení stěžovatele (zde odkázal na nálezy

sp. zn.

či

).

Ústavní soud především konstatuje, že v projednávané věci šetřily orgány činné v trestním řízení společnou trestnou činnost deseti osob, na Ústavní soud se obrátili i další odsouzení, jejichž věci jsou vedeny pod

sp. zn.

,

,

a

.

Stěžovatel pak byl stíhán a odsouzen za jednání spočívající v tom, že založil občanské sdružení, které opakovaně požádalo o finanční podporu na činnost loterijní společnosti ( , o loteriích a jiných podobných hrách, v tehdy účinném znění) a takto získané prostředky v celkové výši 8 600 000 Kč byly ve spolupráci s dalšími obviněnými vybrány z účtů, aniž by byly užity k účelu, pro který byly poskytnuty. Obžalobu státní zástupce podal dne 20. srpna 2014.

Ústavní soud není další instancí v soustavě trestních soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti ( y), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují-li znaky libovůle.

Jak je z rozsudku soudu prvního stupně patrné (str. 139), soud se zabýval otázkou trestu u každého obviněného samostatně a zvažoval polehčující i přitěžující okolnosti. Vzhledem ke způsobené škodě byl stěžovatel ohrožen trestní sazbou v rozmezí 5 - 10 let. S ohledem na konkrétní okolnosti a zapojení stěžovatele do případu mu byl uložen trest na dolní hranici zákonné trestní sazby, protože důvody pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici nebyly splněny. Jak se podává z napadeného usnesení Nejvyššího soudu, ten se důkladně zabýval i námitkou stěžovatele ohledně nepřiměřenosti výše trestu s ohledem na dobu uplynulou od spáchání trestného činu, dovodil však, že nejde o dovolací důvod a rozhodovat v této otázce není v pravomoci Nejvyššího soudu, vyjma případů, kdy by došlo k zásahu do základních zaručených práv dovolatele ( y). Taková situace však v projednávaném případě nenastala, a proto nebyl zákrok Nejvyššího soudu namístě.

K otázce opomenutých důkazů konstatuje senát Ústavního soudu, že byla obsahem všech ústavní stížností a všichni obvinění ji namítali již v průběhu řízení před obecnými soudy. Z napadených rozhodnutí je patrné, že soudy vyhodnotily všechny důkazy nezbytné pro rozhodnutí ve věci. Podle článku 90 y jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestního řádu, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem jeho nezávislosti. Soud přitom musí respektovat podmínky § 125 trestního řádu a uvést, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Skutečnost, že soud neprovedl další navrhované důkazy, neznamená, že je jeho rozhodnutí nezákonné; soud není povinen vyhovět všem návrhům či je provádět v nějakém úměrném poměru. Podle judikatury Ústavního soudu [například nálezy

sp. zn.

(N 130/31 SbNU 165),

sp. zn.

(N 10/3 SbNU 51), či

sp. zn.

(N 54/76 SbNU 747); též http://nalus.usoud.cz], jsou opomenuté důkazy takové, o nichž v řízení soud nerozhodnul, případně se jimi nezabýval podle zásady volného hodnocení důkazů.

Ústavní soud v projednávané věci nezjistil, že by postupem obecných soudů byla porušena základní práva stěžovatele, jak v ústavní stížnosti namítá. Podle y jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci, kontrola dodržení zásad a základních zaručených práv je tedy svěřena soudům všech stupňů. Z napadených rozhodnutí je přitom zřejmé, že soudy této své povinnosti dostály, svá rozhodnutí řádně a dostatečně odůvodnily a námitkami stěžovatele (i dalších účastníků) se zabývaly adekvátním způsobem.

Podle ustanovení proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. června 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu