Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1642/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Jaromíra Vyhnalíka a Ing. Jana Siegera, zastoupených JUDr. Světlanou Kazakovou, advokátkou, se sídlem Týnská 21, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2018 č. j. -91, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení

1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 d (dále jen " "), dále namítají porušení článku 90 y.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. ledna 2015 č. j. -44 zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení č. 6 valné hromady společnosti KOVOHUTĚ HOLDING DT, a.s. (dále jen "společnost"), konané dne 30. června 2012, ve znění "Valná hromada schvaluje řádnou účetní závěrku společnosti za rok 2011 ve znění jí předloženém" (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatelů usnesením ze dne 14. listopadu 2016, č. j. -72 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Rozhodující posuzovanou skutkovou okolností pro odvolací soud byl (mimo jiné) v účetní závěrce uvedený nesprávný údaj o hodnotě zásob s rozdílem 105.000.000 Kč. To, jestli bylo příčinou tohoto rozdílu nadhodnocení existujících zásob, nebo "zmizení" části zásob, odvolací soud nepovažoval pro rozhodnutí ve věci za podstatné. Akcionáři totiž podle odvolacího soudu měli při schvalování účetní závěrky - s přihlédnutím k významu a obsahu výroku auditora - informace potřebné k rozhodnutí, zda auditorem ověřenou účetní závěrku schválí či nikoliv, zda ve společnosti setrvají, popřípadě zda učiní nebo navrhnou opatření, která ve vazbě na hospodaření společnosti zákon umožňuje. S ohledem na tuto skutečnost i judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2001 sp. zn. ) odvolací soud dospěl k závěru, podle kterého popsaný nedostatek účetní závěrky není důvodem pro vyslovení neplatnosti předmětného usnesení valné hromady společnosti.

3. Nejvyšší soud ve svém ústavní stížností napadeném odmítavém usnesení uvedl, že stěžovatelé k dovolacímu přezkumu otvírají pouze otázku, zda jejich podání ze dne 23. října 2014 je změnou návrhu na zahájení řízení a zda o této změně měl soud prvního stupně rozhodnout postupem podle I kdyby bylo možné soudům obou stupňů vytknout, že o změně návrhu na zahájení řízení nerozhodly postupem podle , nemohla by tato skutečnost mít vliv na správnost napadeného rozhodnutí, protože, jak bylo shora vysvětleno, je zřejmé, že odvolací soud návrh na zahájení řízení ve "změněném rozsahu" projednal. Vytýkanou vadou však podle rozhodnutí Nejvyššího soudu navíc řízení ani netrpí. Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, plyne zcela zřejmě z věty druhé , jakož i ustálené judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu. Podle Nejvyššího soudu pak odvolací soud přitom řádně odůvodnil, proč další důkazy navržené dovolateli nebylo nutné provádět.

II. Argumentace stěžovatelů

4. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřují stěžovatelé v tom, že soud prvního stupně měl dospět k závěru, že je třeba provádět dokazování, v takovém případě by pak zákon nepřipouštěl, aby bylo možné rozhodnout bez jednání. Navíc soud prvního stupně podle stěžovatelů nemohl aplikovat ve spojení v tehdy platném znění, protože se nejednalo o rozhodování ve statusových věcech nebo zrušení evropské společnosti. Soud prvního stupně tím, že rozhodl bez jednání, nejednal ani neprováděl důkazy, které stěžovatelé navrhovali, tak jim měl upřít právo na účast na jednání soudu a na rozhodnutí o jejich důkazních návrzích. Proto měl podle stěžovatelů odvolací soud rozhodnutí městského soudu zrušit.

III. Hodnocení Ústavního soudu

5. Ústavní soud přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými advokátem v souladu s , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Ústavní stížnost splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti, včetně vyčerpání všech dostupných procesních prostředků. Ústavní soud dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný.

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

7. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.

8. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 25. 9. 2007, N 148/46 SbNU 471). Takové pochybení obecných soudů však Ústavní soud rovněž neshledal.

9. K námitce neprovedení důkazů před soudem prvního stupně Ústavní soud podotýká, že posuzuje spravedlnost soudního řízení jako celek, přičemž vrchní soud správnost skutkových závěrů soudu prvního stupně ověřil provedením důkazů. Argumenty stěžovatelů se pak zabývaly obecné soudy, vypořádaly se s nimi (viz výše popsaná odůvodnění) a jejich závěry nelze podřadit pod výše popsané případy neústavních zásahů do práva na spravedlivý proces.

10. S ohledem na výše uvedené tedy Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. června 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu