Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 453/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka a soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 5, Evropská 663/132, Praha 6, zastoupeného JUDr. Pavlem Truxou, advokátem se sídlem Josefa Knihy 177, Rokycany, proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 10. 2017 č. j. -55, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení ve spojení s a d, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu, kterým mu byla ve výroku II. uložena povinnost uhradit povinnému náklady odvolacího řízení ve výši 1 038,- Kč.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že usnesením stěžovatele jako soudního exekutora č. j. 067 EX 4183/12-44 ze dne 1. 8. 2017 bylo rozhodnuto, že se exekuce zastavuje, povinný je povinen zaplatit stěžovateli na nákladech exekuce 7 865,- Kč a oprávněnému na náhradě nákladů oprávněného v exekuci částku ve výši 5 190,90 Kč. K odvolání povinného Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným usnesením rozhodl, že se usnesení stěžovatele mění tak, že mu náhrada nákladů exekuce nepřiznává, žádnému z účastníků řízení se náhrada nákladů exekučního řízení nepřiznává a stěžovatel je povinen uhradit povinnému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1 038,- Kč a oprávněný je povinen uhradit povinnému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 692,- Kč.

Stěžovatel namítá, že v řízení o zastavení exekuce vystupoval v celém rozsahu výhradně v pozici soudu prvního stupně, tedy orgánu veřejné moci. Není přípustné, aby odvolací soud, změnil-li v odvolacím řízení usnesení stěžovatele jako soudu prvního stupně, zavazoval k úhradě nákladů odvolacího řízení stěžovatele, i kdyby bylo jeho rozhodnutí nesprávné.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradně doménou civilních soudů. Jedině ty jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům garantovaným běžným zákonem. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení

sp. zn.

,

,

,

a další). Ústavní soud tak dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje nanejvýše zdrženlivě.

V projednávané věci jde navíc o částku bagatelní, která není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Tu lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení

sp. zn.

,

,

a nález

sp. zn.

).

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. května 2018

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu