Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1048/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Evy Minářové, zastoupené JUDr. Josefem Biňovcem, advokátem se sídlem Strossmayerovo nám. 977/2, 170 00 Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2017 č. j. -74, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2016 č. j. -54 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. listopadu 2015 č. j. -33, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Městského soudu v Praze a 3) Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení a České pojišťovny, a. s. se sídlem Spálená 75/16, 110 00 Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka Eva Minářová (dále jen "stěžovatelka" nebo "žalobkyně") se v ústavní stížnosti a v jejím doplnění ze dne 5. 4. 2017 dovolává údajného porušení práva na spravedlivý proces (ve smyslu d, dále jen "Listina") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:

U Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "soud prvního stupně") probíhal pod sp. zn. občanskoprávní spor mezi žalovanou a Českou pojišťovnou, a. s. o zaplacení částky 411 000,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody na zdraví. Žalobkyně tvrdila, že škoda jí vznikla v důsledku dříve vzniklého (primárního) úrazu při dopravní nehodě ze dne 26. 5. 2008 (způsobené řidičem osobního automobilu Martinem Beckem); za tento primární úraz, byla žalobkyně pojišťovnou (žalovanou) v minulosti odškodněna. Žalobkyně tvrdila, že po tomto primárním úrazu byla nucena používat při chůzi francouzské hole, přičemž v důsledku omezené hybnosti došlo k jejím pádům a ke vzniku dalších úrazů (dne 25. 10. 2010, dne 4. 11. 2010 a dne 7. 4. 2012). Při těchto následných úrazech došlo u žalobkyně ke zlomeninám pažní kosti a stehenní kosti.

Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 11. 2015 č. j. - 33 žalobu zamítl. Soud dospěl k závěru, že v projednávané věci neexistuje příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce - řidiče z dopravní nehody ze dne 26. 5. 2008, a vznikem dalších pozdějších úrazů u žalobkyně v důsledku jejích pádů, ke kterým došlo za jiných okolností, nesouvisejících s dopravní nehodou. Příčinná souvislost tak byla podle skutkového zjištění soudu prvního stupně přetržena dalšími náhodnými, samostatnými úrazy žalobkyně, vzniklými za jiných okolností.

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. června 2016 č. j. -54 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný.

Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 24. 1. 2017 č. j. -74 dovolání žalobkyně odmítl podle věta první jako nepřípustné.

III.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti dovolacímu soudu vytýká, že nedostál své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům a porušil její právo na přístup k soudu. Porušení těchto základních práv spatřuje v tom, že dovolací soud chybně posoudil jí uvedené dovolací důvody jako důvody skutkové, a její dovolání odmítl jako nepřípustné. Stěžovatelka zároveň tvrdí, že oba soudy nižších stupňů nesprávně posoudily příčinnou souvislosti mezi dopravní nehodou, při níž utrpěla vážná zranění a mezi následnými zraněními, která vznikla v důsledku jejích pádů při využívání francouzských holí, na něž je odkázána od doby dopravní nehody.

Stěžovatelka se domnívá, že rozhodnutí dovolacího soudu je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (konkrétně s nálezem ze dne 17. 12. 2014

sp. zn.

). I když dovolací soud konstatoval, že posouzení existence příčinné souvislosti v projednávané věci je otázkou skutkovou, měl se nicméně zabývat též tím, zda namítané pochybení odvolacího soudu nemohlo založit porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky.

Stěžovatelka nesouhlasí s názorem obecných soudů, že v projednávané věci došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi příčinou (dopravní nehodou) a tvrzeným následkem (dalšími třemi úrazy stěžovatelky).

Obecné soudy prý při svém rozhodování nevzaly v úvahu též závěry, vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007

sp. zn.

.

IV.

Ústavní soud posoudil procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem a konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

V.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami stěžovatelky o údajném porušení jejího práva ve smyslu y (resp. Úmluvy) a s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad běžného zákona a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( y), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví. Ingerence Ústavního soudu do činnosti obecných soudů, konkrétně jde-li o výklad a aplikaci zákona, připadá v úvahu pouze tehdy, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručeného práva, jehož se stěžovatelka dovolává, na posuzovaný případ. V projednávané věci Ústavní soud žádný protiústavní deficit neshledal.

Nad rámec řečeného ke konkrétním námitkám stěžovatelky Ústavní soud dodává:

Závěr obecných soudů, že neexistuje příčinná souvislosti mezi protiprávním jednáním řidiče osobního vozidla, který způsobil dopravní nehodu, při níž utrpěla žalobkyně vážná zranění a mezi následnými zraněními žalobkyně způsobenými jejími pozdějšími pády, je dostatečně zdůvodněn a nevykazuje žádné excesivní znaky. Obecné soudy vyšly z úvahy, že následné pády a zranění žalobkyně nesouvisejí s prvotní dopravní nehodou, nýbrž s nestabilitou její chůze za použití francouzských holí a že těmito pády na zem došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním řidiče a vzniklou škodní událostí.

Skutkové závěry všech ve věci rozhodujících soudů nejen že odpovídají právní teorii v této otázce, ale i rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že smyslem a účelem ustanovení, přiznávajícího poškozenému právo na náhradu škody, je zajistit, aby mu v plné míře byla kompenzována majetková újma zapříčiněná škodní událostí (srov. nález ze dne 5. 10. 2011

sp. zn.

, dostupný na http://nalus.usoud.cz).

Pokud stěžovatelka poukazuje na závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007 sp. zn. 312/05 (N 177/47 SbNU 353), je třeba konstatovat, že jde o právní věc se zcela odlišným skutkovým dějem; důvodem kasace ze strany Ústavního soudu v citované věci bylo nedostatečné odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu, nikoli odlišný skutkový závěr, na který poukazuje stěžovatelka v ústavní stížnosti.

Opodstatněná není ani druhá stěžovatelčina námitka, směřující proti odmítavému usnesení dovolacího soudu.

Za dané konkrétní situace dovolací soud správně dospěl k závěru, že jen požadavek stěžovatelky na odlišné právní posouzení věci dovolacím soudem oproti rozhodnutí odvolacího soudu, nezakládá důvod přípustnosti dovolání. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z namítaného údajně nesprávně zjištěného skutkového stavu předmětné věci (včetně hodnocení důkazů), které nejsou předmětem přezkumu dovolacího soudu.

Dovolací soud v nyní posuzované věci totiž dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné nikoli pouze proto, že stěžovatelka v podaném dovolání otevřela k posouzení dovolacímu soudu otázku nikoli právní, nýbrž otázku skutkovou, ale především proto, že dovolání žalobkyně nesplňovalo po obsahové stránce požadavky na řádné vymezení předpokladů jeho přípustnosti; dovolání v podstatě pouze popsalo, s čím dovolatelka nesouhlasí, aniž by vymezilo, v čem tvrzená nesprávnost právního posouzení spočívá.

Za této situace dovolací soud dospěl k závěru, že jen požadavek stěžovatelky na odlišné právní posouzení věci dovolacím soudem, oproti rozhodnutí odvolacího soudu, nezakládá důvod přípustnosti dovolání. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z namítaného údajně nesprávně zjištěného skutkového stavu předmětné věci (včetně hodnocení důkazů), které nejsou předmětem přezkumu dovolacího soudu.

Takové závěry dovolacího soudu jsou akceptovatelné i z ústavněprávního hlediska a nejsou rozporné ani se závěry vyplývajícími z nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014

sp. zn.

(N 231/75 SbNU 581), jež je založen na odlišném skutkovém a právním základě.

S ohledem na všechny výše vyložené skutečnosti Ústavní soud nezjistil, že by napadená rozhodnutí porušila stěžovatelkou označená základní práva a svobody. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta podle ustanovení , neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. května 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu