Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 115/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Martiny Kučerové, zastoupené Mgr. Michalem Tandlerem, advokátem se sídlem Gorkého 658/15, Liberec 1, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 26. 8. 2016 č. j. -39, Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016 č. j. -54 a Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017 č. j. -108, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se s odvoláním na porušení d (dále jen " "), y a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud v České Lípě usnesením ze dne 18. 5. 2016 nevyhověl žádosti stěžovatelky o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení proti rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 14. 5. 2015 č. j. -11, jenž potvrdil usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 16. 3. 2015 o odmítnutí podání stěžovatelky ze dne 24. 12. 2014, která přes výzvu soudu k odstranění vad podání konkrétně nespecifikovala movité věci, jejichž vyloučení z výkonu rozhodnutí se domáhá. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ústavní stížností napadeným rozhodnutím ze dne 26. 8. 2016 rozhodnutí Okresního soudu v České Lípě ze dne 18. 5. 2016 potvrdil.

Nejvyšší soud usnesením ze dne ze dne 30. 11. 2016 č. j. -54 stěžovatelce zástupce pro dovolací řízení rovněž neustanovil, neboť předpoklady pro ustanovení advokáta nebyly splněny. Okresní soud usnesením ze dne 27. 2. 2017 č. j. -71 opakovaně rozhodl o žádosti stěžovatelky o ustanovení zástupce z řad advokátů tak, že řízení zastavil pro nedostatek podmínky řízení a dovolání postoupil k rozhodnutí dovolacímu soudu. Stěžovatelka následně opětovně požádala dovolací soud o ustanovení advokáta pro dovolací řízení podáním ze dne 18. 10. 2017.

Nejvyšší soud následně dovolací řízení napadeným usnesením ze dne 24. 10. 2017 podle věty třetí, a , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, zastavil, neboť nebyla splněna podmínka povinného zastoupení dovolatelky v dovolacím řízení. Podmínky pro ustanovení advokáta dané ustanovením ve spojení s ustanovením totiž nebyly naplněny, neboť v případě stěžovatelky jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, když vylučovací žaloba stěžovatelky by nemohla být úspěšná.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soudy správně neposoudily její tíživé majetkové a sociální poměry.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů ( y). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Ústavní soud ověřil, že soudy se námitkami stěžovatelky řádně zabývaly a v odůvodnění rozhodnutí objasnily, na základě jakých úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům. Je z nich zřejmé, že stěžovatelka nevyhověla výzvě soudu k doložení majetkových poměrů a neprokázala tak splnění podmínky pro osvobození od soudních poplatků a pro ustanovení zástupce pro dovolací řízení z řad advokátů. Dovolací soud rovněž dostatečně objasnil, že v dané věci jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, když žaloba stěžovatelky, která směřuje k vyloučení movitých věcí z výkonu rozhodnutí, aniž by stěžovatelka jednotlivé movité věci specifikovala, nemohla být úspěšná.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům, podle nichž nebyly splněny podmínky pro ustanovení advokáta, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Ostatně stěžovatelka ani žádnou konkrétní argumentaci vůči závěrům napadených rozhodnutí neuvádí, pouze obecně poukazuje na své špatné majetkové poměry.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. května 2018

JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu