Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1661/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem Náměstí 28. října 1898/9, Brno, proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov č. j. -103 ze dne 16. 5. 2016, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. -117 ze dne 26. 7. 2016 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 23. 2. 2017, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zakotvená v , 2 a d (dále jen "").

Z připojeného podkladového materiálu vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov č. j. -103 ze dne 16. 5. 2016 byl stěžovatel shledán vinným přečinem porušování domovní svobody podle , , ve znění pozdějších předpisů, kterého se měl dopustit tím, že dne 8. 2. 2016 v 10:10 hodin, v obci P., okres B., neoprávněně vnikl na oplocený pozemek parc. č. X1, na němž stojí rodinný dům č. p. X2, následně na dvorek, a poté do hospodářského stavení nacházejícího se na tomto pozemku a ukryl se v místnosti pro drůbež, kde byl v 10:15 hodin zadržen hlídkou Policie ČR. Za popsaný trestný čin byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců.

Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně usnesením č. j. -117 ze dne 26. 7. 2016 jako nedůvodné zamítl.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel posléze dovolání, které Nejvyšší soud usnesením sp. zn. ze dne 23. 2. 2017 podle § 265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.

Stěžovatel se s popsaným výsledkem řízení neztotožnil. V ústavní stížnosti namítal, že jeho jednání nebylo možno kvalifikovat jako trestný čin, a to vzhledem k tomu, že objekt, v němž se ukrýval (kurník), nelze považovat za obydlí nebo jeho příslušenství dle . Stěžovatel měl dále za to, že nebyla respektována ani zásada subsidiarity trestní represe, v souladu s níž by plně postačoval postih dle přestupkového zákona. Výklad provedený obecnými soudy považoval stěžovatel za extrémně formalistický, neboť nezohledňuje, že daný pozemek (byť oplocen) byl volně přístupný, že nedošlo k zásahu do samotného obydlí ve smyslu obytných místností a že ani sám poškozený celý incident nijak úkorně nevnímal. Pokud by se prosadil názor obecných soudů, pak by musel být trestněprávně postihován jakýkoliv vstup na pozemek přiléhající ke stavbě, jež je obydlím. Na podporu své argumentace stěžovatel citoval z komentáře k (Šámal P. a kol. II. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2012) a z rozhodnutí Nejvyššího soudu R 36/1988.

Ústavní soud zvážil námitky stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana práv v oblasti trestního soudnictví - vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody.

Uvedenými východisky je Ústavní soud vázán i v nyní projednávaném případě, jehož jádro tvoří polemika stěžovatele s právní kvalifikací stíhaného činu. Jedná se o v zásadě totožnou argumentaci, jíž se zabýval soud prvního stupně a poté z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků i soud odvolací a dovolací, shledávajíc ji nedůvodnou. Stěžovatel pouze odmítá výklad učiněný trestními soudy, setrvává na svých vlastních názorech, jsa přesvědčen o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch. Tímto ovšem staví Ústavní soud do role třetí (čtvrté) soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší. Je to právě Nejvyšší soud, jehož primárním úkolem je sjednocování interpretace a aplikace podústavního práva. Ústavní soud v mezích ústavněprávního přezkumu zvažuje pouze to, zda napadený výklad ze strany obecných soudů není interpretací natolik extrémní, že by vybočovala z postulátů zakotvených vě. Nic takového v posuzovaném případě zjištěno však nebylo.

Výklad, podle něhož u objektu, jenž je užíván k bydlení, je prostředky trestního práva chráněno před neoprávněným vniknutím i jeho bezprostřední okolí sestávající ze dvora, zahrady či hospodářských budov, je v judikatuře dlouhodobě ustálen (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 23. 5. 2012 a v něm citovanou prejudikaturu) a plně odpovídá zákonné definici obydlí obsažené v , jež vedle domu, bytu či jiných prostor sloužících k bydlení, výslovně zahrnuje i jejich příslušenství. Z tohoto hlediska jsou zcela bez významu výhrady stěžovatele, že nevnikl přímo do obytných prostor. Stejně tak je nepřípadné tvrzení stěžovatele, že prostor u předmětného rodinného domu lze považovat za volně přístupný, resp. že tento nepožívá právní ochrany jen na základě toho, že brána na pozemek byla otevřena. Jak již upozornil dovolací soud, daný aspekt má vliv na právní kvalifikaci skutku potud, že odůvodňuje použití nižší trestní sazby. Za překonání překážky, která má zabránit vniknutí do cizího obydlí, je naopak pachatel ohrožen vyšší trestní sazbou.

Jelikož tedy Ústavní soud neshledal nic, co by bylo možno obecným soudům z ústavněprávního hlediska vytknout, nepříslušelo mu jejich právní závěry jakkoliv přehodnocovat. Skutečnost, že se s nimi stěžovatel neztotožnil, sama o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá. Ústavní soud pro úplnost podotýká, že citace stěžovatele z komentářové literatury, resp. z rozhodnutí Nejvyššího soudu R 36/1988 (rozsudek sp. zn. ze dne 26. 11. 1987) byly vytrženy z kontextu; tyto zdroje naopak celkově správnost napadených rozhodnutí potvrzují.

Ústavní soud proto postupoval dle ustanovení a ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. května 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu