Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1563/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti Petry Šercové, zastoupené JUDr. Jiřím Rouskem, advokátem se sídlem Dubská 390/4, Teplice, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 1. února 2018 č. j. -444, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 5. května 2018, stěžovatelka podle ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), navrhovala zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 1. února 2018 č. j. -444 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle y (dále jen " ") a d (dále jen " ").

2. Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 24. července 2015 č. j. -293 na základě žaloby podané stěžovatelkou, uložil žalované ASTRA GAMES s. r. o. zaplatit stěžovatelce žalovanou částku 238 935 Kč s příslušenstvím. K odvolání podanému žalovanou, Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, rozsudkem napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalované zaplatit stěžovatelce 140 000 Kč s příslušenstvím, co do zaplacení 98 935 Kč žalobu zamítl a dále rozhodl o nákladech řízení, přičemž žalované uložil povinnost stěžovatelce zaplatit na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 51 914 Kč a před odvolacím soudem částku 12 218 Kč.

II.

Argumentace stěžovatelky

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že napadeným rozsudkem odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení ve zjevném nesouladu s výrokem, kterým rozhodl o meritu věci, dopustil se tak ústavně nekonformního výkladu běžného práva a interpretoval a aplikoval příslušná ustanovení zákona způsobem, ve kterém je obsažen prvek libovůle.

4. Stěžovatelka zdůraznila, že rozdíl mezi přiznanými a požadovanými náklady řízení činí částku ve výši takřka 250 000 Kč, kdy tyto náklady vznikly v důsledku opakovaně rozdílných názorů soudů obou stupňů, přičemž zátěž stěžovatelky je v takovém případě zcela neúměrná a likvidační, když přiznaná částka včetně příslušenství nedosahuje ani části nepřiznaných nákladů řízení.

5. Podle názoru stěžovatelky jí bylo přiznáno 17,2 % nákladů řízení, přičemž toto své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil jednou větou, zcela v rozporu s odůvodněním rozsudku a to tak, že důvodem neúspěchu byla i právní argumentace stěžovatelky, když podle názoru stěžovatelky takovýto výklad práva nemá zákonný podklad. Stěžovatelka při určení žalované částky vycházela ze závěrů uvedených ve znaleckém posudku a v takovém případě předpokládá aplikaci ustanovení

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem ( až ). Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému projednání.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces a po zvážení všech konkrétních okolností případu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y) Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů.

9. K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a jeho reflexi z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nastat pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry obecného soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně [srov. příkladmo nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 3. dubna 2008 (N 64/49 SbNU 9), nález

sp. zn.

ze dne 23. listopadu 2010 (N 232/59 SbNU 365), nález

sp. zn.

ze dne 15. října 2012 (N 173/67 SbNU 111) či nález

sp. zn.

ze dne 6. června 2013 (N 100/69 SbNU 667)].

10. Zásah do práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelka dovolává, shledán nebyl. Podstatu ústavní stížnosti tvoří polemika s rozhodnutím odvolacího soudu o povinnosti uložené žalované, hradit jí náklady řízení. Argumentace stěžovatelky však postrádá ústavněprávní rozměr a není ničím jiným, než jejím nesouhlasem se závěrem učiněným ve věci rozhodujícím soudem, založeném na aplikaci podústavního práva.

11. Odvolací soud se otázkou náhrady nákladů řízení řádně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval a z jakého důvodu neshledal předpoklady pro aplikaci s tím, že stěžovatelka prosazovala jinou výši plnění i z hlediska své právní argumentace (plnění ze závazku, bezdůvodné obohacení ve výši obvyklé ceny prací či vynaložených nákladů), tedy věci nespojené se znaleckým posouzením, a v neúspěchu této argumentace je nutno spatřovat její částečný neúspěch. Podle závěru učiněného odvolacím soudem by aplikace přicházela v úvahu v případě, kdy by stěžovatelka vycházela z toho, že má nárok na zhodnocení nemovitosti zvýšením obvyklé ceny a pouze k této výši byl zpracován znalecký posudek. Krajský soud proto aplikoval V předmětné věci přitom nelze přehlížet, že ustanovení není nárokové a jeho užití je na úvaze soudu. To znamená, že obecné soudy musí odůvodnit jeho aplikaci, nikoli však jeho neaplikaci (srov. usnesení ze dne 25. července 2017

sp. zn.

).

12. Pokud stěžovatelka poukazovala na judikaturu Ústavního soudu, její odkazy nebyly shledány případnými. K aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích Ústavního soudu nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo (srov. usnesení ze dne 31. října 2017

sp. zn.

).

13. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.

14. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. května 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu