Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1608/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Pavla Štola, Jana Vargy, Jakuba Štola a Hany Koktové, všichni zastoupeni Mgr. MUDr. Igorem Piňosem, CSc., advokátem, sídlem Široká 25/6, Praha 1 - Josefov, proti části I. výroku a II. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. února 2018 č. j. -291 a V. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. června 2017 č. j. -248, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Ústřední vojenské nemocnice - Vojenské fakultní nemocnice Praha, sídlem U Vojenské nemocnice 1200/1, Praha 6 - Břevnov, a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, sídlem U nemocnice 499/2, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelé domáhají zrušení části I. výroku v záhlaví citovaného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") týkající se náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně, dále II. výroku téhož rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení a V. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud"), jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů nalézacího řízení. Těmito výroky, respektive jejich vymezenými částmi, bylo totiž podle stěžovatelů porušeno zejména jejich právo na soudní ochranu podle a násl. d. Stěžovatelé dále navrhují, aby jim byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavních stížností napadených rozhodnutí, se podává, že stěžovatelům byla přiznána náhrada škody jako pozůstalým příbuzným po zemřelé Martině Štolové, když soudy dovodily odpovědnost žalovaných - v řízení o ústavní stížnosti vedlejších účastnic - za její úmrtí. V souladu s tím pak obvodní soud V. výrokem svého rozsudku uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení částku 177 144 Kč, k rukám právního zástupce žalobců, do tří dnů od právní moci rozsudku. Městský soud pak k odvolání žalovaných rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem takto: "I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje s tím, že náklady řízení žalobců a státu jsou žalované povinny zaplatit společně a nerozdílně s vedlejší účastnicí. [...] II. Žalované a vedlejší účastnice jsou povinny zaplatit společně a nerozdílně žalobcům náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 29 524 Kč k rukám advokáta Mgr. MUDr. Igora Piňose, CSc. do tří dnů od právní moci rozsudku."

II.

Argumentace stěžovatelů

3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti vznáší jedinou námitku, a sice, že oba soudy rozhodly o náhradě nákladů řízení nesprávně, když její výši stěžovatelům přiznaly, jakoby šlo o jednu osobu, tedy v rozporu s , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), podle něhož platí, že jde-li o společné úkony při zastupování nebo obhajobě dvou nebo více osob, náleží advokátovi za každou takto zastupovanou nebo obhajovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 %.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány předpoklady jejího projednání stanovené . Ústavní soud přitom posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zčásti návrh nepřípustný podle , a to v rozsahu, je-li ústavní stížností napadán V. výrok rozsudku obvodního soudu.

5. Ústavní stížnost dle písm. d) y totiž tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z , 3, 4 a , lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v je vyjádřen procesní obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti ( y), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány.

6. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí, přitom vyplývá, že odvolání proti rozsudku obvodního soudu podaly jen žalované - vedlejší účastnice. Tuto skutečnost potvrzují ostatně v ústavní stížnosti sami stěžovatelé.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud dále konstatuje, že ústavní stížnost představuje - v části brojící proti I. a II. výroku rozsudku městského soudu - návrh zjevně neopodstatněný podle . Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

8. V dané souvislosti Ústavní soud v prvé řadě nepřehlédl, že ústavní stížnost neobsahuje kromě samotného výpočtu výše náhrady nákladů řízení, kterou stěžovatelé považují za správnou, v podstatě žádnou věcnou argumentaci (o ústavněprávní argumentaci ani nemluvě). Přitom podle uznávaného výkladu může sám advokát několik klientů považovat za jednoho klienta, například proto, že opačný postup by mohl být považován v některých případech za neetický (srov. k tomu Kovářová, D. a Havlíček, K. a kol. Odměna advokáta: komentář. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2016, komentář k § 12 advokátního tarifu). Tedy samotné zvýšení podle naposledy citovaného ustanovení nemůže nastupovat "automaticky". Ostatně účastníci řízení nemají povinnost požadovat náhradu nákladů řízení v rozsahu příslušné právní úpravy - mohou samozřejmě tedy požadovat například náhradu jen částečnou atp. Stěžovatelé však k těmto otázkám, ani k průběhu řízení před obecnými soudy z tohoto úhlu pohledu v ústavní stížnosti ničeho neuvádějí. Především tedy netvrdí, zda postup podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu navrhovali už během řízení. Jejich případná odvolací argumentace proti eventuálnímu opomenutí obvodním soudem by přitom jistě měla vliv i na úvahy o náhradě nákladů odvolacího řízení, byť tím samozřejmě není zaručeno, že by její výše byla stanovena správně. Stěžovatelé tak zjevně nevyužili svých procesních práv, která se jim v řízení před obecnými soudy nabízejí a nevyužili ani možností, které jim přináší řízení o ústavní stížnosti, když i v řízení před Ústavním soudem je stíhá břemeno tvrzení.

9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti pro nepřípustnost podle a ve zbytku pro zjevnou neopodstatněnost dle téhož zákona. Vzhledem k tomu Ústavní soud nemohl stěžovatelům přiznat ani náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. května 2018

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu