Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 84/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti a) Miroslava Fuxe, b) Zemědělského družstva Chýšť se sídlem v Chýšti 24, obou zastoupených Mgr. Monikou Ipserovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 505, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, č. j. -648, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 20. 3. 2017, č. j. -593, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích jako účastníků řízení a Blanky Kocveldové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Vedlejší účastnice byla vlastnicí stavební parcely č. X1, jejíž součástí je objekt k bydlení č. p. X2 v obci Voleč, a dále pozemkových parcel č. X3, X4, X5, X6, X7, X8 a X9 v katastrálním území a obci V., vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Pardubice, na LV č. X10 a X11. Dne 19. 5. 2011 uzavřela vedlejší účastnice smlouvu, kterou nemovitosti převedla za 300 000 Kč na Pavla Mazáče, který je následně (1. 6. 2011 a 24. 6. 2011) převedl na oba stěžovatele za celkovou cenu 1 000 000 Kč.

Vedlejší účastnice se v řízení u Okresního soudu v Pardubicích domáhala určení, že je vlastnicí výše uvedených nemovitostí; tvrdila, že nebylo její vůlí nemovitosti prodat, nýbrž jen chtěla od p. Mazáče půjčit 300 000 Kč na opravu objektu k bydlení - s tím, že mu bude po dobu devíti let splácet měsíčně 3000 Kč. Vedlejší účastnice namítala, že kupní smlouva je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy a její lichevní charakter, neboť kupní cena byla v hrubém nepoměru s tržní hodnotou nemovitostí a p. Mazáč využil nezkušenosti vedlejší účastnice, kterou uvedl v omyl. Okresní soud rozsudkem ze dne 15. 5. 2012, č. j. -198, zamítl žalobu vedlejší účastnice a rozhodl o nákladech řízení; dospěl k závěru, že vedlejší účastnice neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní, že je vlastnicí nemovitostí, a dále poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011,

sp. zn.

, kterým byl posílen význam dobré víry při nabývání nemovitostí od nevlastníka.

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudky ze dne 13. 11. 2013, č. j. -374, a ze dne 17. 2. 2016, č. j. -504, změnil rozsudek okresního soudu tak, že určil vedlejší účastnici vlastnicí uvedených nemovitostí a rozhodl o nákladech řízení. Obě rozhodnutí však byla zrušena rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, č. j. -427, a ze dne 14. 12. 2016, č. j. -568, a to (ve stručnosti) pro nedostatky odůvodnění písemného vyhotovení rozhodnutí. V řadě třetím rozsudkem krajského soudu ze dne 20. 3. 2017, č. j. -593, byla opětovně určena vedlejší účastnice vlastnicí nemovitostí a stěžovatelům byla uložena povinnost nahradit náklady nalézacího a odvolacího řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi vedlejší účastnicí a p. Mazáčem je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy a její lichevní charakter, stěžovatelé při nabývání nemovitostí nebyli v dobré víře, a proto jim ochrana nabytých práv nenáleží. Dovolání proti tomuto rozsudku odmítl Nejvyšší soud usnesením 31. 10. 2017, č. j. -648, v němž (mj.) uvedl, že ze zjištěného skutkového stavu lze dospět k závěru o naplnění znaků lichevní smlouvy a neexistenci dobré víry stěžovatelů při nabývání nemovitostí.

Proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -648 a rozsudku krajského soudu č. j. -593 se stěžovatelé brání ústavní stížností podanou dne 8. 1. 2018 a navrhují jejich zrušení; namítají zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle a 2 d, rozpor s ústavním postulátem vyloučení svévole a obecně pojatým principem rovnosti. Stěžovatelé zejména tvrdí, že výklad a následná aplikace právních předpisů obecnými soudy je v posuzované věci natolik extrémní, že vybočuje z mezí d, jakož i z principů demokratického právního státu; obecné soudy svévolně aplikovaly normy jednoduchého práva a odklonily se od ustálené judikatury. Stěžovatelé namítají extrémní nesoulad skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, neobjektivitu a jednostrannost odvolacího soudu při hodnocení důkazů. Dále stěžovatelé nesouhlasí s pojetím přípustnosti dovolání, neboť v případě ústavněprávního deficitu rozhodnutí by mělo být dovolání vždy přípustné. Odvolací soud nesprávně posoudil smlouvu uzavřenou mezi vedlejší účastnicí a p. Mazáčem jako smlouvu uzavřenou v rozporu s dobrými mravy podle , (dále jen "obč. zák."), a jako smlouvu lichevní.

Ústavní soud připojil spis okresního soudu, a poté, co se seznámil s jeho obsahem a napadenými rozhodnutími obecných soudů, dospěl k následujícím závěrům:

Ústavní stížnost byla podána včas, osobami oprávněnými a stěžovatelé jsou řádně zastoupeni advokátkou v souladu s , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "); rovněž není nepřípustná ve smyslu téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná. Podle y je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti; žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.

Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle y je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu nebo zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Ústavní soud může do činnosti obecných soudů zasáhnout pouze tehdy, jsou-li jejich právní závěry v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, zakládá-li porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku libovůle (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zásah do základního práva nebo svobody. Tento závěr však nelze ve věci stěžovatelů učinit.

Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci příslušného právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě excesů představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují znaky libovůle, což však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Obecné soudy svá rozhodnutí odůvodnily ústavně konformním způsobem, provedly dostatečná skutková zjištění a z nich vyvodily logické právní závěry. Dovolací soud, byť v odmítavém usnesení, se věcí pečlivě zabýval, odkázal na ustálenou rozhodovací praxi k předloženým právním otázkám, včetně recentní judikatury Ústavního soudu, a dospěl k závěru o nepřípustnosti dovolání stěžovatelů, neboť předestřené otázky hmotného práva již byly řešeny v judikatuře dovolacího soudu a námitky vůči skutkovým zjištěním nejsou v dovolacím řízení přípustné. Nutno podotknout, že usnesení Nejvyššího soudu se minimálně svým rozsahem (9 stran), ale i obsahem, pozitivně vymyká z rutiny odmítavých usnesení civilistického úseku dovolacího soudu.

Argumentace stěžovatelů má především charakter polemiky se závěry obecných soudů, které jsou však v jejich rozhodnutích, zejména v rozsudku odvolacího soudu, řádně odůvodněny, a není úlohou Ústavního soudu nahrazovat jimi provedené posouzení hodnocením vlastním. Odvolací soud doplnil skutková zjištění, neboť to považoval za nutné pro dostatečné zjištění skutkového stavu - v reakci na vznesené námitky, což mu nelze vytknout. Dokazování provedl odvolací soud ústavně konformním způsobem a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Odvolací soud nechal vypracovat znalecký posudek soudních znalkyň z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, jejichž smyslem bylo zjištění duševního stavu vedlejší účastnice. Z posudků vyplynula mj. i náchylnost vedlejší účastnice na manipulaci a zneužití ze strany třetích osob. Z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 30. 1. 2013, č. j. -681, i ze svědeckých výpovědí, obecné soudy zjistily trestnou činnost p. Mazáče, kterou páchal v souvislosti s poskytováním půjček a koupí nemovitostí (to ostatně připustil i sám p. Mazáč ve své výpovědi); rovněž bylo zjištěno, že p. Mazáč je profesionál na trhu s nemovitostmi. Z provedeného dokazování rovněž vyplynul závěr o tom, že vedlejší účastnice neměla v úmyslu nemovitosti prodat a že byla uvedena v omyl jednáním p. Mazáče a p. Vinaře, který měl převod zprostředkovat za provizi. Obecné soudy rovněž vyvrátily, že by stěžovatelé byli v dobré víře při nabývání nemovitostí. Ne příliš věrohodný je rovněž postoj p. Vinaře, který odmítl při jednání soudu udělit souhlas s přehráním záznamu jeho rozhovoru s vedlejší účastnicí, která jej pořídila bez jeho vědomí.

Obecné soudy přezkoumaly ústavně konformním způsobem smlouvu uzavřenou mezi vedlejší účastnicí a p. Mazáčem ohledně převodu nemovitostí a odkázaly na příslušnou judikaturu, zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. , a nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2017,

sp. zn.

, které se věnují definičním znakům lichevních smluv. V posuzované věci byly tyto znaky naplněny, neboť: 1. byl zjištěn hrubý nepoměr plnění oproti hodnotě převáděného majetku; 2. byly zde subjekty lichevní smlouvy - vedlejší účastnice a p. Mazáč; 3. byly splněny subjektivní znaky - vedlejší účastnice byla psychicky slabší a snadno manipulovatelný jedinec a p. Mazáč úmyslně ze stavu vedlejší účastnice těžil.

K otázce neexistence dobré víry stěžovatelů obecné soudy dospěly k logickým závěrům, které jsou v souladu s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu (viz např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. , nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014,

sp. zn.

, a ze dne 30. 8. 2016,

sp. zn.

). Dobrou víru nabyvatelů nelze presumovat již z toho, že vycházely ze stavu v katastru nemovitostí, nýbrž je nutné zohlednit všechny podstatné okolnosti dané věci; posouzení dobré víry musí být přísné a v případě pochybností nelze výjimku z nemožnosti nabytí vlastnické práva od nevlastníka aplikovat. Z provedeného dokazování plyne závěr, že o závadném jednání p. Mazače stěžovatelé věděli, a proto odvolací i dovolací soud správně neposkytly ochranu nabytým vlastnickým právům stěžovatelů - naopak bylo (i podle Ústavního soud) namístě zastat se vedlejší účastnice.

Postupem krajského soudu ani Nejvyššího soudu nebylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelů na spravedlivý proces podle a 2 d, ani se obecné soudy nedopustily svévole nebo porušení principu rovnosti; proto na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu