Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2804/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti MARQVEL, s. r. o., sídlem Husova 22/IV, Český Dub, zastoupené Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem, sídlem Moskevská 637/6, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2017 č. j. -511 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2016 č. j. -460, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Otty Uchytila a 2) obchodní společnosti UniCredit Leasing CZ, a. s., sídlem Želetavská 1525/1, Praha 4 - Michle, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jejího práva na soudní ochranu podle a d (dále jen " "), jakož i do práva na ochranu vlastnictví podle y.

2. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") výrokem I. rozsudku ze dne 29. 11. 2016 č. j. -460 potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 1. 12. 2014 č. j. -372, jímž byla žaloba, kterou se stěžovatelka (žalobkyně) domáhala po prvním vedlejším účastníkovi řízení (žalovaném) zaplacení částky ve výši 1 665 000 Kč s příslušenstvím, zamítnuta. Výrokem II. uložil stěžovatelce povinnost nahradit prvnímu vedlejšímu účastníkovi řízení náklady odvolacího řízení ve výši 18 488,80 Kč. Ve shodě s krajským soudem dospěl vrchní soud na základě řetězce nepřímých důkazů k závěru, že ke splnění povinnosti prvního vedlejšího účastníka řízení zaplatit žalovanou částku představující doplatek kupní ceny za prodej vozidla došlo právní předchůdkyní druhé vedlejší účastnice řízení (obchodní společnosti CAC Leasing, a. s.) a s vědomím a souhlasem prodávajícího (postupitele pohledávky na stěžovatelku), a to úhradou přímo na účet dovozce vozidla (obchodní společnosti BMW Vetriebs GmbH).

3. Následné dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017 č. j. -511 odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že stěžovatelka sice v dovolání formulovala několik právních otázek, na jejichž řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle jejího názoru spočívá, ovšem u žádné z těchto otázek konkrétně neuvedla, z jakých důvodů považuje za splněné některé z kritérií přípustnosti uvedené v , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Souhrnný odkaz stěžovatelky na judikáty Nejvyššího soudu pak přípustnost dovolání založit nemohl, neboť šlo o rozhodnutí, která na řešený případ, ať už z důvodu skutkových či právních odlišností, nebylo možno vztáhnout, a proto se od nich odvolací soud ani nemohl odchýlit. K namítanému nesprávnému právnímu posouzení věci vrchním soudem Nejvyšší soud uvedl, že pouhý argument, že vrchní soud věc nesprávně právně posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu odporujícímu) závěru, že dovolání je podle přípustné vždy, když v něm dovolatelka vymezí dovolací důvod. S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto sjednotitele judikatury je však třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na zkoumání naplnění hypotéz v Pouhá polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud nemohl přihlédnout ani k stěžovatelkou namítaným vadám řízení spočívajících v tom, že vrchní soud nesprávně neprovedl nové navrhované důkazy s odkazem na , které stěžovatelka navrhla k prokázání nevěrohodnosti důkazů provedených v řízení před krajským soudem. K takovým vadám Nejvyšší soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve se věnuje vylíčení rozhodujících skutečností předcházejících řízení před obecnými soudy a rekapitulaci obsahu napadených rozhodnutí. Postup obecných soudů považuje za nesprávný a jejich závěry za formalistické, neboť byly ovlivněny tím, že vrchní soud odmítl provést stěžovatelkou navržené důkazy. Za formalistický považuje i postup Nejvyššího soudu, který věnoval nejvíce času tomu, aby nalezl důvod, pro který se nebude muset dovoláním zabývat. Stěžovatelka vyslovuje přesvědčení, že řádně vymezila okruhy přípustnosti dovolání v souladu s Podotýká, že v žádném z ustanovení není uvedeno, že je povinností dovolatele, aby uvedl, z jakých důvodů považuje za splněné kritérium přípustnosti dovolání. Soudům dále vytýká, že ji řádně nepoučily o tom, jaké okolnosti budou pro rozhodnutí soudu podstatné. Konečně namítá, že bylo porušeno i její právo na ochranu vlastnictví, neboť jako nabyvatelka pohledávky nedostala za ni zaplaceno jejím dlužníkem (prvním vedlejším účastníkem řízení).

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla proti usnesení Nejvyššího soudu podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Ústavní stížnost je proti usnesení Nejvyššího soudu rovněž přípustná ( a contrario). Ve vztahu k napadenému rozsudku vrchního soudu však ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje, neboť jde o návrh nepřípustný.

IV.

Posouzení opodstatněnosti a přípustnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů ( y). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod [srov. např. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205); rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz].

7. Stěžovatelka v prvé řadě brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jemuž vytýká, že se jí podaným dovoláním nezabýval, přestože, podle jejího názoru, dostatečně vymezila kritéria přípustnosti dovolání podle Ústavní soud nejprve v obecné rovině připomíná, že ve své konstantní judikatuře nepovažuje právo na dovolání za ústavně garantované; z pohledu ústavněprávního by totiž obstála i úprava, v níž by tzv. mimořádné opravné prostředky nebyly připuštěny vůbec. Na druhou stranu však Ústavní soud zdůrazňuje, že rozhodne-li se zákonodárce institut dovolání vytvořit, rozhodování o něm nelze vyjímat z rámce ústavněprávních principů a ústavně zaručených práv a svobod jednotlivce, a to zejména práva na přístup k soudu [srov. např. nálezy ze dne 11. 2. 2004

sp. zn.

(N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.) či ze dne 10. 5. 2005

sp. zn.

(N 100/37 SbNU 355)].

8. Ústavní soud se ? v souladu se svojí působností ? zabýval ústavní stížností v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejího základního práva na soudní ochranu zakotveného v y a konstatuje, že k jeho porušení napadeným rozhodnutím ani postupem Nejvyššího soudu předcházejícímu jeho vydání nedošlo. Ústavní soud se po zjištění obsahu dovolání, které bylo přílohou ústavní stížnosti, shoduje se závěrem Nejvyššího soudu, že stěžovatelka jednoznačně neformulovala, v čem konkrétně spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti jejího dovolání. Stěžovatelka sice nastolila devět různých otázek, s nimiž se měl Nejvyšší soud vypořádat, avšak k žádné z nich neuvedla, v čem se má odchylovat od stávající judikatury. Lze sice dát stěžovatelce zapravdu v tom, že v dovolání poukázala na různá rozhodnutí Nejvyššího soudu, které se váží k jednotlivým ustanovením právních předpisů, jež se posuzované věci mají týkat a jež v dovolání citovala, avšak konkrétní úvahy, v čem by se měly závěry vrchního soudu od těchto rozhodnutí odchylovat, neuvedla. Nadto Nejvyšší soud u stěžovatelkou uváděných rozhodnutí ani neshledal, že by vůbec na posuzovanou věc měla dopadat. Ústavní stížnost je proto v části, v níž stěžovatelka napadá usnesení Nejvyššího soudu, zjevně neopodstatněná.

9. Ústavní soud v této souvislosti opakovaně připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016

sp. zn.

), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu stěžovatelčina dovolání lze sice dovodit snahu o ochranu svých zájmů při rozhodování o uplatněném nároku, ale současně z něj plyne nepochopení příslušné právní úpravy, konkrétně pak nezbytnost naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (podle ), jakož i zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, spočívajících v respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti ( ). Ústavní soud připouští, že současná konstrukce právní úpravy dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014

sp. zn.

).

10. Ústavní soud dodává, že v době podání stěžovatelčina dovolání již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovatelce, resp. jejímu právnímu zástupci, poskytnout návod jak obsah dovolání formulovat. Tento závěr koresponduje přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato proti Itálii, stížnost č. 32610/07).

11. Nepodala-li tedy stěžovatelka řádné dovolání, nevyčerpala tak všechny prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje ( ), neboť odmítnutí dovolání pro nevymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, není odmítnutím závisejícím na uvážení Nejvyššího soudu, jak stanoví . Ústavní stížnost je proto v části, v níž stěžovatelka napadá rozsudek vrchního soudu, nepřípustná a je třeba ji odmítnout podle .

12. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. května 2018

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu