Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 681/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti V. T., Věznice Lysá nad Labem, zastoupeného Mgr. Lukášem Kockem, advokátem sídlem Na střelnici 522/6, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. února 2018 č. j. -115 a usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 23. ledna 2018 č. j. -103, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 21. 2. 2018, stěžovatel podle písm. d) y (dále jen " ") a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho práv garantovaných a násl., a d (dále jen " ") a dále Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i a y. K ústavní stížnosti byla připojena i žádost stěžovatele dle o projednání návrhu mimo pořadí.

2. Stěžovatel si podal čtvrtou žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, kdy svou žádost opakoval ve lhůtě dané zákonem, tedy po půl roce od zamítnutí poslední žádosti, k žádosti se připojila i manželka stěžovatele M. T. Výkon trestu odnětí svobody vykonává na základě rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13. 10. 2008 sp. zn. v trvání 5 měsíců, rozhodnutí Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. 2. 2004 sp. zn. v trvání 341 dnů a rozhodnutí Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 27. 10. 2011 sp. zn. v trvání 7 let.

3. Okresní soud v Nymburce usnesením ze dne 23. 1. 2018 č. j. -103 (dále jen "okresní soud") podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), opakovanou žádost stěžovatele neshledal důvodnou, neboť od stěžovatele nelze očekávat, že v budoucnu povede řádný život. Proti tomuto usnesení si stěžovatel podal stížnost, kterou Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 7. 2. 2018 č. j. -115 podle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), jako nedůvodnou zamítl. Krajský soud vzal v úvahu, že stěžovatel byl celkem 11x soudně trestán, převážně pro majetkovou trestnou činnost, a několikrát byl ve výkonu trestu. V minulosti byl stěžovatel dvakrát podmíněně propuštěn z výkonu trestu, ale ani jednou ve zkušební době nežil řádným životem a jedná se o mnohonásobného recidivistu. Krajský soud přihlédl i k tvrzení stěžovatele o splácení způsobené škody (1 408 382 Kč), dosud je ale zaplacena poměrně malá část škody (20 000 Kč). Z výše uvedených důvodů se krajský soud plně ztotožnil se závěrem okresního soudu, že od stěžovatele nelze očekávat, že v budoucnu povede řádný život.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že polovinu trestu, jejíž vykonání vyžaduje vykonal. Ve věci rozhodujícím soudům vytýkal, že se nevypořádaly s tím, zda byly splněny všechny podmínky pro jeho podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neboť stěžovatel má za to, že všechny své povinnosti vyplývající z pobytu ve věznici řádně plnil, byl kázeňsky odměňován, nikdy nebyl kázeňsky trestán, aktivně se zapojoval do řady výchovných programů a snaží se nahradit škodu vzniklou jeho jednáním.

5. Zásah do svých ústavně zaručených práv citovanými usneseními stěžovatel shledává v tom, že oba soudy přihlédly k jeho trestní minulosti a nezabývaly se tím, zda další jeho ponechání ve výkonu trestu odnětí svobody směřuje k naplnění účelu trestu, zda již není resocializace a náprava završena a zda nebude účel trestu lépe naplněn na svobodě, kde bude stěžovatel schopen lépe obstarat finanční prostředky k hrazení dluhů vzniklých předchozí trestnou činností. Stěžovatel poukázal na rodinnou situaci, kdy se chce starat o nezletilého syna (věk 14 let), kterému v roce 2016 zemřela matka, trpí nepřítomností rodičů a navíc v pubertě potřebuje výchovný vliv otce. Okresní soud ani krajský soud podle tvrzení stěžovatele neuvádějí žádné relevantní důvody, které by odůvodňovaly pokračování v omezení jeho osobní svobody, přičemž ani neodůvodňují, proč nelze ve věci volit mírnější postup, například dohled probačního úředníka. Přiložil i potvrzení o zajištěném zaměstnání a doporučující Stanovisko probační a mediační služby Nymburk.

6. Stěžovatel poukázal na judikaturu Ústavního soudu a tvrdil, že řízení neprobíhalo spravedlivě a došlo k procesním pochybením soudu (doručování rozhodnutí). Stěžovatel si je vědom skutečnosti, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů, jak je provedly obecné soudy, nicméně se domnívá, že skutkové závěry a právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, a proto by se Ústavní soud měl zabývat a vyjádřit se k hodnotě a váze nových důkazů, které stěžovatel obecnému soudu předložil, neboť za této situace právní závěry neodpovídají provedeným důkazům a z nich vyvozeným skutkovým zjištěním a jsou tak porušeny zásady spravedlivého procesu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní stížnost byla stěžovatelem podána včas, jako osobou k tomu oprávněnou, a ústavní stížnost naplňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem v souladu s až , tedy po vyčerpání procesních prostředků, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, (po výzvě k odstranění vad podání ze dne 26. 2. 2018). Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému posouzení.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu u a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaném) nebyla dotčena chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

10. Ústavní soud předně připomíná svoji judikaturu, podle níž je dobré chování ve výkonu trestu pouze jednou z podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a nezakládá "automatický" nárok na podmíněné propuštění. Obecné soudy musí navíc ověřit též důvodnost předpokladu, že odsouzený povede v budoucnu i na svobodě řádný život s minimalizací rizika jeho recidivy. Povinností obecných soudů přitom je, aby řádně zkoumaly a posoudily splnění zákonných podmínek pro aplikaci tohoto institutu a své úvahy v tomto směru zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnily [nález ze dne 1. 12. 2005

sp. zn.

(N 219/39 SbNU 323); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

11. Ústavní soud rovněž již dříve konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění (usnesení ze dne 15. 9. 2009

sp. zn.

a ze dne 18. 7. 2017

sp. zn.

), přičemž ani či nezaručují právo na podmíněné propuštění [usnesení ze dne 16. 4. 2009

sp. zn.

(U 10/53 SbNU 863)].

12. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je posouzení otázky, zda došlo ke splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody i výklad rozhodných podmínek, tj. zda odsouzený prokázal polepšení a zda lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život [ ], plně věcí úvahy obecných soudů. Ústavní soud by zasáhl pouze tehdy, pokud obecnými soudy podaný výklad by byl výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu a představoval tak nepřípustnou svévoli, resp. libovůli (usnesení ze dne 9. 4. 2009

sp. zn.

).

13. S přihlédnutím ke shora citovaným zásadám Ústavní soud dospěl v nyní posuzovaném případě k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Napadené rozhodnutí okresního soudu i krajského soudu netrpí žádnými ústavněprávními deficity, neboť soudy své úvahy náležitě zdůvodnily a jejich rozhodnutí tak nelze označit za svévolná.

14. V posuzované věci krajský soud dostatečně přesvědčivě vysvětlil, proč v případě stěžovatele existuje příliš vysoké riziko jeho dalšího selhání. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud uvedl, že stěžovatel je mnohonásobný recidivista, který v podstatě kontinuálně páchá majetkovou trestnou činnost, pro kterou je opakovaně odsuzován k nepodmíněným trestům odnětí svobody. V minulosti byl stěžovatel dvakrát podmíněně propuštěn z výkonu trestu, v jednom případě se sice osvědčil, ale po osvědčení dále páchal trestnou činnost, v druhém případě se neosvědčil a v současné době vykonává i zbytek trestu z podmíněného propuštění, tedy ani jednou ve zkušební době nežil řádným životem. Pokud jde o tvrzení stěžovatele, které uvedl u veřejného zasedání, že se snažil zaplatit z pracovní odměny způsobenou škodu (1 408 382 Kč), okresní soud uvedl, že je zaplacena poměrně malá část škody částka 20 000 Kč. Z výše uvedených důvodů se krajský soud plně ztotožnil se závěrem okresního soudu, že od stěžovatele nelze očekávat, že v budoucnu povede řádný život. Stěžovatel sice splnil podmínku formální, spočívající ve výkonu poloviny vyměřeného trestu, vyhověl i časové podmínce stanovené § 331 odst. 1 trestního řádu, podal žádost až šest měsíců poté, co předchozí zamítavé rozhodnutí nabylo právní moci, ale nesplnil další podmínku polepšení, že v budoucnu povede řádný život. Krajský soud (str. 3 usnesení) se vypořádal i s námitkou porušení zásady ne bis in idem okresním soudem a vyložil, že žádost stěžovatele nebyla zamítnuta jen z důvodu jeho minulosti, ale při stanovení prognózy dalšího života po komplexním vyhodnocení celé situace [srov. usnesení ze dne 10. 2. 1999

sp. zn.

(U 12/13 SbNU 423), usnesení ze dne 24. 2. 2015

sp. zn.

, usnesení ze dne 19. 11. 2013

sp. zn.

a další].

15. Ústavní soud považuje úvahy krajského soudu za opodstatněné a dostatečně odůvodněné. Řešil otázku, zda lze od stěžovatele očekávat, že v budoucnu povede řádný život, vzal v úvahu dřívější zkušenosti a jejich zhodnocení bylo klíčové. Žádost stěžovatele byla projednána za dodržení všech relevantních ustanovení trestního řádu, dokazování provedl okresní soud v rozsahu, který postačuje pro posouzení důvodnosti žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu, a tento soud z něj vyvodil odpovídající skutkové i právní závěry, se kterými se krajský soud ztotožnil. Lze uzavřít, že ve věci rozhodující soudy pečlivě posoudily všechny okolnosti případu a vyvodily z nich právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily.

16. Ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Pochybení takového charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, v posuzované věci shledáno nebylo. Ústavní soud má za to, že postup obecných soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí, posuzován ve svém celku, nevykazuje žádné protiústavní deficity. Ústavní soud uzavírá, že závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky (Ústavou, u a Úmluvou).

17. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní stížnost stěžovatele Ústavní soud přednostně posoudil mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, kterou odmítl jako zjevně neopodstatněnou [podle ].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. května 2018

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu