Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2874/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. H., právně zastoupené Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem, AK se sídlem Na sadech 2033/21, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -25 ze dne 31. 5. 2017, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. ze dne 5. 12. 2016 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. -221 ze dne 23. 3. 2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavnímu soudu byl dne 12. 9. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi mělo dojít k porušení jejího práva na spravedlivý proces zaručeného d (dále jen "") a rovněž k porušení y.

2. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem násilí proti úřední osobě podle , odst. 2 písm. a) . Za tento zločin byla podle odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, přičemž jeho výkon jí byl podle a podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Postupem podle § 228 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR a podle § 229 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o nároku poškozeného L. S.

3. O odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením tak, že odvolání podle § 256 trestního řádu zamítl jako nedůvodné. Podle obou soudů se shora uvedeného zločinu měla stěžovatelka dopustit zkráceně tím, že dne 30. 10. 2014 ve večerních hodinách době od 21:30 hodin do 22:15 hodin v obci L., poblíž domu č. X, jako řidička osobního vozidla v úmyslu zabránit provedení kontroly, nereagovala na opakované hlasitě pronášené výzvy L. S., oděného do civilního oděvu, který ve snaze zabránit odcizení ovcí z přilehlého pozemku a zjistit totožnost osob pohybujících se v jeho bezprostřední blízkosti se prokázal příslušností k Policii ČR slovy "policie, jménem zákona, stůj". Stěžovatelka svým vozidlem jela proti němu, přejela jeho jízdní kolo ležící na pravé straně komunikace, a ač ustupoval dozadu, čelně na něho najela, až upadl na silnici. Tím mu způsobila zhmoždění týlní krajiny hlavy, zad v oblasti hrudní a bederní páteře a pravého kolena a podvrtnutí krční páteře, jejichž léčení si vyžádalo dobu do 8. 1. 2015.

4. Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítnul usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že v řízení před obecnými soudy došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku ve vztahu k otázce naplnění formálních a materiálních znaků skutkové podstaty trestného činu násilí proti úřední osobě. Jedná se o otázku, zda je zde dána subjektivní stránka - tedy úmysl stěžovatelky. Současně ze skutkového stavu zjištěného nalézacím a odvolacím soudem není zřejmé, zda a jakou pravomoc měl poškozený vykonávat, resp. zda měl být trestný čin spáchán v souvislosti s výkonem pravomoci poškozeného. Stěžovatelka se současně domnívá, že skutkové závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s důkazy provedenými v průběhu trestního řízení, resp. v některých případech dokonce s objektivní skutečností.

6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že rozeznává v jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

7. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V tomto smyslu musí být formulována již ústavní stížnost, přičemž námitky, které jsou svou podstatou pouhým pokračováním polemiky s rozhodnutími obecných soudů z pohledu podústavního práva, nemohou být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.

8. Přezkum rozhodnutí obecných soudů ze strany Ústavního soudu nastupuje jen ze zcela konkrétních důvodů, jež jsou jeho judikaturou dlouhodobě zdůrazňovány; v oblasti důkazního řízení jsou to typové skupiny vad s tím, že Ústavní soud zásadně nehodnotí, resp. není oprávněn hodnotit již provedené hodnocení důkazů obecnými soudy. Z hlediska samotného rozhodovacího procesu by pak muselo jít o extrémní vybočení z ústavních kautel, spočívající ve svévoli (nerespektování kogentní normy) či takové interpretaci, jež je ve zjevném rozporu s principy spravedlnosti (viz např. nález

sp. zn.

(N 33/17 SbNU 235) aj.

9. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (y) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (y) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.

10. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal.

11. Z hlediska ústavněprávního lze konstatovat, že obecné soudy ohledně spáchání shora uvedeného zločinu stěžovatelkou opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 trestního řádu. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo. Za tohoto stavu nelze obecným soudům - pokud jde o právní posouzení skutku - nic podstatného vytknout.

12. K případným zásahům výše uvedené povahy je oprávněn v soustavě obecných soudů Nejvyšší soud jako soud dovolací. Ten však neshledal argumenty stěžovatelky, znovu opakované v ústavní stížnosti, jako opodstatněné a náležitě se s nimi v napadeném usnesení vypořádal. Blíže, vzhledem k deklarovanému dovolacímu důvodu, se Nejvyšší soud zabýval subjektivní stránkou trestného činu, která podle stěžovatelky ve věci absentuje. Podle dovolacího soudu tuto námitku však stěžovatelka opírá o jiný skutkový děj, než ke kterému dospěly po řádně vedeném dokazování obecné soudy. Přestože byl poškozený v době posuzované události původně v postavení běžného občana, který se domníval, že by mohl být ohrožen jeho majetek, vzhledem k vývoji situace je zřejmé, že poté již jednal v postavení úřední osoby. Pokud poškozený jako policista mimo službu byl toho přesvědčení, že je ohrožen majetek (byť jeho vlastní), měl právo jakožto úřední osoba zasáhnout. Prokázal se v souladu se zákonem (§ 12 odst. 2 zákona o policii) ústním prohlášením "policie" a jeho příslušnost k policii vyplývala i z předchozí komunikace s obviněnou. Ani kdyby poškozený následně po incidentu volal policii nebo pokud by poté, co se prokázal příslušností k Policii ČR, stěžovatelku informoval, že v případě, že neuposlechne jeho výzev, přivolá posily, nic to nemění na tom, že svým jednáním stěžovatelka naplnila všechny znaky skutkové podstaty předmětného zločinu. Pokud totiž policista vzhledem k situaci na místě vyhodnotí, že k jejímu zvládnutí je třeba více příslušníků, a tyto následně přivolá, nic to

nemění na jeho postavení jakožto úřední osoby.

13. Ústavní soud tedy uzavírá, že právní závěry jak v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, tak v předchozích rozhodnutích nalézacího a odvolacího soudu, jsou logické, úplné, dostatečným způsobem odůvodněné a nezavdávají podle mínění Ústavního soudu žádné pochybnosti z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu.

14. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. května 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu