Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 637/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele S. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, zastoupeného Mgr. Martinem Buřičem, advokátem, sídlem Štěpánská 643/39, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. dubna 2017 sp. zn. a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. února 2017 sp. zn. , za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení, neboť podle jeho názoru jimi došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v d (dále jen "") a Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") shora označeným usnesením rozhodl o započítání doby trvání vydávací vazby podle , 4 a , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), do trestu odnětí svobody, který byl stěžovateli uložen rozsudkem krajského soudu ze dne 25. 1. 2013 č. j. -6899 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 8. 2014 č. j. -7133 a s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015 č. j. -175, v trvání sedmi let, kdy tato vydávací vazba trvala ode dne 3. 3. 2015 do dne 2. 5. 2015.

3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelovu (instanční) stížnost proti tomuto usnesení podle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti soudům vytýká, že do započítávané vazby nezahrnuly dobu, kdy byl na základě rozhodnutí italského soudu omezen na osobní svobodě povinnostmi zdržovat se ve stanoveném časovém období na určeném místě a pravidelně se hlásit u příslušného policejního orgánu, který nad ním vykonával dohled.

5. Stěžovatel v této souvislosti upřesňuje, že dne 2. 5. 2015 byl propuštěn z vazby v Italské republice, přičemž tamní soud vazbu nahradil opatřením, v důsledku kterého se musel dostavit třikrát týdně na služebnu policejního orgánu, a to v čase tímto orgánem určeným. Opatření italský soud zrušil dne 29. 6. 2015. Předmětná povinnost, dovozuje stěžovatel, jej významně omezovala ve standardním způsobu života.

6. I kdyby toto opatření započitatelné nebylo, soud k němu podle stěžovatele měl přihlédnout. Jestliže za dané procesní konstelace (uvedené omezení osobní svobody bylo stěžovateli uloženo až po pravomocném skončení trestního řízení) nebylo možné jeho zohlednění podle § 92 odst. 3 tr. zákoníku, tuto skutečnost tak měly obecné soudy vzít v potaz alespoň při rozhodování o době, která bude do trestu odnětí svobody započtena, a "nějakým vhodným způsobem" ve svých rozhodnutích zohlednit ("např. ji v určitém poměru přeměnit na dny započitatelné do trestu odnětí svobody").

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti, a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud po posouzení obsahu ústavní stížnosti ( a 2 ) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh podle .

9. Ústavní soud připomíná, že nepřezkoumává takové aspekty soudního rozhodování jako je jejich věcná správnost či "běžná" zákonnost, neboť jeho funkce soudního orgánu ochrany ústavnosti (y) vyděleného ze soustavy soudů (y) spočívá v ochraně před zásahy do základních práv a svobod [ písm. d)y)] a hodnocení oprávněnosti případných zásahů z hlediska pravidel stanovenýchu (zejména ) nebo jiným ústavním zákonem, popř. mezinárodními závazky České republiky ( a y). I přes odkaz na ustanoveníy a Protokolu č. 7 k Úmluvě je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že závěry soudů podrobí instančnímu přezkumu.

10. Ústavní soud zastává názor, že smyslem konstrukce zápočtu vykonané vazby a trestu, resp. jejich zohlednění v druhu a výměře trestu, je naplnění zásady zákazu dvojího potrestání za tentýž čin zakotvené v y (srov. Šámal, P. a kol.: - Komentář. Část I., II. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1118 a násl.). Jeho cílem tedy rozhodně není kompenzace libovolného jiného (případného) omezení osobní svobody jednotlivce, zaručené v y, jak se patrně stěžovatel domnívá.

11. S ohledem na to je třeba považovat závěry soudů za ústavně souladné. Soudy výstižně konstatovaly, že podle § 92 a § 93 tr. zákoníku je nutné při splnění zákonných předpokladů započítat do uloženého trestu stěžovateli jak vazbu, tak i trest, je-li jejich započítání do uloženého trestu možné. Podle tr. zákoníku se přitom do takto uloženého trestu započítá za podmínek obecně uvedených v až 3 tr. zákoníku i předběžná, vydávací a předávací vazba vykonaná podle , o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, a rovněž i časové období, v němž byla odsouzenému uložena povinnost zdržovat se ve stanoveném časovém období v určeném obydlí nebo jeho části, v rámci vysloveného dohledu probačního úředníka nad obviněným, kterýžto dohled nahrazuje vazbu takovéto osoby podle tr. řádu. Podle tr. zákoníku započítání předmětných dob do uloženého trestu odnětí svobody je možné i v případě, že ve vazbě či výkonu trestu byl odsouzený v cizině, případně byl v cizině podroben omezení spočívajícímu v povinnosti zdržovat se ve stanoveném časovém období v určeném obydlí nebo jeho části, za splnění i předpokladu, že takováto vazba, trest či omezení souvisely se skutkem a trestním řízením, v souvislosti s nímž byl trest odnětí svobody uložen.

12. Stěžovatel nepolemizuje se závěrem, že poté, co mu vrchní soud rozsudkem ze dne 25. 8. 2014 č. j. -7133 uložil trest odnětí svobody v délce sedmi let a toto rozhodnutí nabylo právní moci, skrýval se před výkonem trestu v Itálii, kde byl na základě evropského zatýkacího rozkazu zadržen dne 3. 3. 2015, následně došlo k jeho vzetí do "bezpečnostní vazby" (obdoba předběžné či vydávací vazby), ze které byl propuštěn dne 2. 5. 2015, přičemž italský soud bezpečnostní vazbu nahradil povinností dostavit se třikrát týdně v čase, který stanovil policejní orgán (četnická stanice v obci Latisana, Itálie), k tomuto orgánu. Popsané opatření nahrazující vazbu pak bylo Odvolacím soudem v Benátkách, I. trestním oddělením, který je nařídil, zrušeno ke dni 29. 6. 2015, přičemž následně již stěžovatel žádným omezením podroben nebyl. Podle vrchního soudu ani z žádného dalšího dokladu Odvolacího soudu v Benátkách nevyplývá, že stěžovatel byl nad rámec takto konstatovaného omezení od 2. 5. 2015 do 29. 6. 2015, kdy se třikrát týdně musel přihlásit na četnické stanici v obci Latisana, podroben dalším omezením, srovnatelným s povinností zdržovat se ve stanoveném časovém období v určeném obydlí nebo jeho části, jak předpokládá z hlediska zápočtu takovéto doby do výkonu uloženého trestu odnětí svobody § 92 odst. 4 tr. zákoníku.

13. Není důvod oponovat (natožpak z ústavněprávních pozic) ani závěru soudů, že pouhá povinnost dostavovat se, byť několikrát v týdnu, k orgánu činnému v trestním řízení nemůže být považována za omezení osobní svobody stěžovatele, které by bylo srovnatelné s vazbou či výkonem trestu, případně s povinností zdržovat se ve stanovené době v určeném obydlí či jeho části; proto z dané povinnosti dostavovat se k orgánu činnému v trestním řízení nelze dovozovat oprávněnost požadavku - vtěleného do ústavní stížnosti - na zápočet stanovené doby do uloženého trestu odnětí svobody.

14. Z uvedených důvodů je třeba konstatovat, že soudy se nezpronevěřily ani zásadě ne bis in idem vymezené Evropským soudem pro lidská práva (srov. rozsudek velkého senátu ze dne 15. 11. 2016 ve věci A a B v. Norsko, stížnosti č. 24130/11 a 29758/11), resp. Ústavním soudem.

15. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud konstatuje, že k porušení stěžovatelem namítaných práv nedošlo, a - jak bylo uvedeno - odůvodnění napadených usnesení z ústavněprávního hlediska obstojí.

16. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. května 2018

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu