Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1462/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou se sídlem 8. pěšího pluku 2380, 738 01 Frýdek-Místek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. února 2018 č. j. -56 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2017 č. j. -22, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení a Městského úřadu Frýdlant nad Ostravicí, se sídlem Náměstí 3, 739 11 Frýdlant nad Ostravicí, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka (dále rovněž "žalobkyně") ve stručně odůvodněné ústavní stížnosti napadá v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu ( d, dále jen "Listina"), jehož součástí má být i právo stěžovatelky na vydání předvídatelného rozhodnutí ve shodě se závěry nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:

Žalobkyně se žalobou proti žalovanému Městskému úřadu Frýdlant nad Ostravicí (dále jen "žalovaný") domáhala ochrany před jeho nezákonnými zásahy, které spočívaly ve stanovení poplatku za pořízení kopií ze správního spisu žalovaného ve výši 45,- Kč (dne 12. 12. 2016) a v částce 45,- Kč (dne 18. 1. 2017). V žalobě tvrdila, že zpoplatnění kopií nemá oporu v zákoně č. , o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.

Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozhodl o odmítnutí žaloby (výrok I) a dále o náhradě nákladů řízení (výroky II a III) usnesením ze dne 25. 5. 2017 č. j. -22. Žaloba byla posouzena jako nepřípustná [ , , dále jen " "], neboť žalobkyně měla před jejím podáním k dispozici jiný právní prostředek, jímž se mohla domáhat nápravy protiprávního stavu ( ) - měla možnost požádat o vrácení tohoto poplatku, přičemž by byl orgán, kterému byl poplatek zaplacen, povinen o této žádosti rozhodnout. Žalobkyně však takový postup nezvolila.

Následně Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobkyně proti usnesení krajského soudu rozsudkem ze dne 1. 2. 2018 č. j. -56 zamítl (výrok I).

Kasační soud konstatoval, že žalobkyně se žalobou domáhala, aby soud určil, že stanovení správních poplatků žalovaným za pořízení kopií z jeho správního spisu bylo v obou případech nezákonným zásahem a dále, aby žalovanému zakázal stanovovat žalobkyni poplatek za pořízení kopií ze správního spisu podle , , v platném znění. Kasační stížnost posoudil kasační soud sice jako přípustnou, ale nedůvodnou. V této souvislosti poukázal za řadu skutkově a právně obdobných kasačních stížností stěžovatelky, které argumentačně kopírují námitky, uplatněné v nyní projednávané kasační stížnosti. Kasační soud proto v krátkosti na své dřívější závěry poukázal s tím, že nemá důvod se od nich nijak odchylovat ani nyní, přičemž souhlasil se závěrem krajského soudu, že před podáním žaloby mohla žalobkyně požádat o vrácení zaplaceného správního poplatku a podat žalobu ve smyslu Kasační soud uvedl, že zásahová žaloba ve vztahu k žalobě podle je až prostředkem subsidiárním, přičemž podmiňování vydání některých opisů zaplacením správního poplatku není nezákonným zásahem podle

III.

V ústavní stížnosti stěžovatelka nadále tvrdí, že její žaloba nebyla nepřípustná, neboť se jí nedomáhala vrácení zaplacených poplatků a mělo tak prý být soudy rozhodnuto ve smyslu žalobního petitu o tom, zda poplatek za pořízení kopií ze spisů vedlejšího účastníka byl či nebyl zákonný. Podle názoru stěžovatelky odmítnutím její žaloby jí oba soudy odepřely právo na určení, jestli stanovení poplatku za pořízení kopií ze spisů nebylo nezákonné, resp. zda postupem žalovaného stěžovatelka nebyla zkrácena "na právu na nezneužití pravomoci a správního uvážení". Rozhodnutím soudů vytýká stěžovatelka i jejich "překvapivost a nepředvídatelnost" a tím i porušení práva na spravedlivý proces.

Závěrem stěžovatelka navrhla, aby jí Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení "o ústavní stížnosti".

IV.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti, stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

V.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami stěžovatelky o údajném porušení jejího práva na soudní ochranu ve smyslu y, dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud je především nucen konstatovat, že o obdobné ústavní stížnosti stěžovatelky rozhodl již odmítavým usnesením ze dne 9. 1. 2018

sp. zn.

(dostupným rovněž na http://nalus.usoud,cz), které ostatně citoval ve svém rozsudku i kasační soud.

I v souvislosti s nyní projednávanou ústavní stížností Ústavní soud zcela odkazuje na závěry, vyplývající z napadených rozhodnutí obecných soudů. Tyto závěry shledal Ústavní soud zcela správnými, logickými, odpovídajícími ve věci aplikovaným právním předpisům a ve vztahu k meritu věci a žalobnímu petitu stěžovatelky i zcela srozumitelně a jasně vyloženými. Kasační soud v odůvodnění svého rozsudku stěžovatelce připomněl, že její námitky (shodné jako v projednávané ústavní stížnosti) jsou jen opakováním jí již dříve vznesených a správními soudy vyřešených námitek, které nemají zřejmě jiného cíle, než opakovaně vyjadřovat nesouhlas stěžovatelky s jejich posouzením správním, resp. kasačním soudem.

Napadená rozhodnutí (právě s ohledem na již dříve řešenou problematiku vyměřených správních poplatků a subsidiarity tzv. zásahových žalob v judikatuře kasačního soudu) nelze považovat za překvapivá či nepředvídatelná, jak se mylně domnívá stěžovatelka.

Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti je rovněž dána tzv. bagatelností výše částek vynaložených stěžovatelkou na pořízení kopií ze správních spisů.

Ve své rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že rozhodnutí ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, nejsou obecně schopna založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení

sp. zn.

,

,

a

). V případě tzv. bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky. Případným zásahem do práv účastníka řízení by se Ústavní soud zabýval toliko za situace, v níž by došlo k extrémnímu vybočení obecných soudů ze standardů, které jsou zásadní pro zjištění skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení (k tomu srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2008

sp. zn.

a rozhodnutí v něm dále citovaná).

Rozhodnutí soudů napadená nynější ústavní stížností nelze považovat za "extrémní rozhodnutí", která by odůvodňovala kasační zásah Ústavního soudu.

Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížnost představuje toliko polemiku stěžovatelky se závěry obou soudů, která postrádá ústavněprávní relevanci.

Protože ústavní stížnost byla odmítnuta, nebyl vytvořen prostor pro případné přiznání náhrady nákladů zastoupení stěžovatelky v řízení o ústavní stížnosti ( ).

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení ].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. května 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu