Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1259/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Viatar s. r. o., sídlem Sokolovská 84/366, Praha 8 - Karlín, zastoupené JUDr. Michaelou Šubrtovou, advokátkou, sídlem Dlouhá 705/16, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2018 č. j. -333, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Společenství vlastníků jednotek domu Okružní 885 a 890 Lovosice, sídlem Okružní 885, Lovosice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jím byla zkrácena na svých ústavně zaručených právech, konkrétně na právu na spravedlivý proces a soudní ochranu.

2. Napadeným usnesením Nejvyšší soud, a to v řízení o zaplacení částky 1 827 829 Kč, odmítl podle (dále jen " ") dovolání stěžovatelky jako žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 4. 2017 č. j. , -307, a uložil jí nahradit vedlejšímu účastníkovi jako žalovanému náklady dovolacího řízení. Dospěl totiž k závěru, že v dovolání schází jakýkoliv údaj o tom, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( ve spojení s až 238a ), a tuto vadu, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, včas stěžovatelka neodstranila ( ).

II.

Stěžovatelčina argumentace

3. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že v podaném dovolání tvrdila a dostatečným způsobem zdůvodnila, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navíc že jí kvůli nepředvídatelné změně názoru tohoto soudu byla odňata možnost se bránit. Tím byly splněny předpoklady , přičemž si dle stěžovatelky nelze představit, že jsou dány důvody pro dovolání, to ale není s ohledem na až 238a přípustné. Takový závěr stěžovatelka považuje za absurdní, má za to, že nemůže být nucena k tomu, aby se vyjadřovala k negativnímu vymezení přípustnosti dovolání podle a aby jednotlivé důvody popírala, případně aby realizovala výčet rozhodnutí, od nichž se odvolací soud odchýlil, nebo aby prokazovala, že jde o věc, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena.

4. V této souvislosti stěžovatelka poukázala na zásadu "soud zná právo" s tím, že Nejvyššímu soudu musí být známo, zda skutečnosti, na které poukazovala, jsou v rozporu s jeho rozhodovací praxí či zda jím dosud nebyly řešeny, eventuálně byly řešeny odlišně. Bylo-li její dovolání odmítnuto jen proto, že "neopsala" ustanovení , jde o přepjatý formalizmus. Upozornila, že pokud Nejvyšší soud odkázal na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. (460/2017 Sb.), pak odvolání bylo podáno v listopadu 2017, tj. v době, kdy převládal právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013

sp. zn.

(N 184/71 SbNU 213), dle něhož dovolatel není povinen konkretizovat, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, uvede-li řádně dovolací důvod, a že vycházela i z nálezu ze dne 25. 2. 2016

sp. zn.

(N 36/80 SbNU 457).

5. Stěžovatelka má za to, že existovala další rozhodnutí Ústavního soudu, která nepovažovala odmítnutí dovolání za správný postup, a že pokud by mělo být zmíněné stanovisko pléna aplikováno bez dalšího, bylo by jí odmítnuto poskytnutí soudní ochrany de facto dvakrát - poprvé v důsledku nepředvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu a podruhé s ohledem na změnu názoru soudu na náležitosti dovolání v důsledku odmítnutí jejího dovolání. Současně upozornila, že kdyby byl Nejvyšší soud názoru, že dovolání již od počátku nesplňuje zákonné předpoklady, nevyzýval by vedlejšího účastníka, aby se k němu vyjádřil.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až 31 . Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. ve vztahu k napadenému usnesení žádný k dispozici neměla; ústavní stížnost je přípustná ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu obecných soudů ( y); vzhledem k tomu jej nelze,

vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

8. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že Nejvyšší soud porušil její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu, jestliže její dovolání pro vady odmítl. Stěžovatelka přitom netvrdí, že by dostála požadavku vycházejícího z , aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a), argumentuje však v podstatě tím, že jde o pouhou "formalitu", protože k naplnění této náležitosti dovolání by postačilo, aby v něm ocitovala znění

10. Stěžovatelka v tomto bodě zjevně přehlíží ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu týkající se smyslu a účelu a (z toho plynoucích) požadavků na obsahové náležitosti dovolání, jakož i navazující judikaturu Ústavního soudu, kterou byla příslušná rozhodovací činnost Nejvyššího soudu z hlediska ústavnosti aprobována, příp. určitým způsobem doplněna (tato je dílem citována v již zmíněném stanovisku pléna, existuje zde však řada další rozhodnutí, která jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz); z této judikatury Nejvyššího soudu ostatně plyne, že stěžovatelkou zmíněná citace či jeho části k naplnění dané náležitosti dovolání zásadně dostatečná není (výjimku logicky představuje předpoklad, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena).

11. Stěžovatelka se sice v ústavní stížnosti dovolává nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

, nutno však vzít v úvahu, že (nehledě na poměrně jasný požadavek plynoucí ze samotného znění ) uvedený nález byl vydán bezprostředně po změně právní úpravy dovolání, v době podání dovolání již ovšem existovala k interpretaci a aplikaci uvedeného ustanovení ustálená judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu (viz výše), s ohledem na niž byl postup Nejvyššího soudu zcela předvídatelný. Z těchto důvodů nezbylo Ústavnímu soudu, než konstatovat, že stěžovatelka se na Nejvyšší soud neobrátila "stanoveným postupem" (srov. d), a tím si sama způsobila, že její věc nemohla být uvedeným soudem projednána.

12. Vzhledem k tomu, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. května 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu