Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1453/18

Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Gabriely Hotovcové, zastoupené Mgr. Janem Úlehlou, advokátem, se sídlem Krajinský 224/37, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -218 ze dne 14. 2. 2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí namítajíc porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 d (dále jen " ").

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 28. 7. 2016 č. j. -171, uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovatelce částku 98.000 Kč s příslušenstvím. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též "odvolací soud") rozsudkem ze dne 10. 11. 2016 č. j. -197 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 2.873 Kč s příslušenstvím a žalobu do částky 95.127 Kč s příslušenstvím zamítl; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dovolání stěžovatelky proti zamítavému rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl s tím, že sankce neplatnosti právního úkonu zakotvená v , , účinného do 31. 12. 2013 ( S.; dále jen "obč. zák."), se váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li po jazykové stránce sice srozumitelný, avšak nejednoznačný zůstává jeho věcný obsah, tj. když se jednajícím nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit. Jde-li o právní úkon zachycený písemně, musí určitost obsahu projevu vůle vyplývat z textu y, na níž je tento projev vůle zaznamenán. Nejvyšší soud dlouhodobě zastává názor, podle něhož vůle účastníka vtělená do právního úkonu je projevena určitě a srozumitelně, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná, tj. může-li typický účastník v postavení jejího adresáta tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat. Ustálená soudní praxe (ve shodě s právní doktrínou) dovozuje, že závěr o neplatnosti právního úkonu pro jeho neurčitost či nesrozumitelnost je opodstatněn pouze tehdy, jestliže pochybnosti o jeho obsahu nebyly odstraněny ani jeho předchozím výkladem za použití interpretačních pravidel stanovených obecně v , 3 obč. zák.

3. Odvolacímu soudu nelze podle napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu nic vytknout, neboť ke zpochybňovanému závěru o neurčitosti vymezení předmětu díla sice dospěl bez předchozího explicitního výkladu ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., avšak z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že inkriminované smluvní ujednání vyložil v intencích zásad výkladu obsahu právních úkonů a ustálené judikatury dovolacího soudu. Lze mu přisvědčit, že za situace, kdy smlouva o dílo nebyla doplněna žádnou projektovou dokumentací a ani rozpočtem, není z pouhého vymezení předmětu díla slovy "celková rekonstrukce koupelny" objektivně zjistitelné, jaký měl být při rekonstrukci koupelny rozsah prací a jaká měla být kvalita a množství použitého materiálu. Tím spíše by pak nebyl ani seznatelný případný rozsah víceprací. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastníci řízení uzavřeli dne 25. 3. 2012 písemnou smlouvu o dílo, v níž se žalovaný (zhotovitel) zavázal pro stěžovatelku (objednatelku) provést dílo specifikované jako "celková rekonstrukce koupelny, zhotovení výmalby interiéru, oprava a nátěr fasády celého domu a oprava a nátěr fasády garáže na pozemku objednatelky" za celkovou cenu 95.100 Kč, aniž byla specifikována cena jednotlivých prací. Žalovaný provedl pouze rekonstrukci koupelny. V řízení nebylo tvrzeno, natož prokázáno, že by účastníci ohledně rekonstrukce koupelny uzavřeli jinou smlouvu. Stěžovatelka žalovanému v průběhu provádění díla postupně vyplatila na zálohách 178.000 Kč. Odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - z takto zjištěného skutkového stavu věci dovodil, že písemně uzavřená smlouva o dílo (§ 631 obč. zák.) je pro neurčitost vymezení jejího předmětu neplatným právním úkonem (§ 37 odst. 1 obč. zák.), a že tudíž žalovanému vzniklo na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení (§ 451, § 457 obč. zák.) ve výši 2.873 Kč odpovídající rozdílu mezi zálohami obdrženými od stěžovatelky a hodnotou rekonstrukce koupelny provedené žalovaným ponížené o slevu za vady díla. Navzdory přesvědčení žalobkyně odvolací soud podle Nejvyššího soudu neporušil princip priority výkladu smluv, jelikož ten je uplatnitelný jen tam, kde jsou ve vzájemném konfliktu interpretační alternativy, z nichž jedna zakládá neplatnost smlouvy a druhá nikoliv.

4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že dovolací soud v napadeném rozhodnutí popřel základní principy výkladu smluv požadované judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatelka se odvolává na nález

ze dne 14. 4. 2005, v němž je uvedeno, že "text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůle je vnitřním stavem jednající osoby, který není bezprostředně přístupný interpretovi právního úkonu a není interpretem tohoto právního úkonu poznatelný. Vůli je proto nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy". Dále odkazuje na nález

sp. zn.

ze dne 21. 4. 2009, jímž Ústavní soud shledal, že "porušením y a d je formalistický přístup obecných soudů při interpretaci obsahu dohod mezi účastníky, bez zjišťování skutečné vůle účastníků těchto dohod a bez zohlednění konkrétních okolností, za nichž byly dohody uzavřeny a poté realizovány". Na základě toho stěžovatelka uvádí, že dovolací soud předmětný právní úkon - smlouvu o dílo posoudil pouze formalisticky. Podle stěžovatelky v celém řízení nebyla zkoumána skutečná vůle stran, tj. co bylo uvedenou formulací "celková rekonstrukce koupelny" stranami zamýšleno, ale je jen odkazováno na písemně provedený projev vůle, což nemůže pro spravedlivé rozhodnutí stačit.

5. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou formálních náležitostí ústavní stížnosti, nutných k jejímu meritornímu projednání, a konstatuje, že ústavní stížnost je po formální stránce bezvadná a způsobilá dalšího přezkoumávání. Ústavní stížnost je tedy přípustná.

6. Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

7. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ( y). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205); či nález

sp. zn.

ze dne 1. 10. 2014, zejména body 34-37 a body 42-45].

9. K argumentům stěžovatelky vzneseným v projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že hodnocení skutkového stavu případu a interpretace podústavního práva i jednotlivých právních úkonů provedených jednotlivci jsou doménou obecných soudů. Ústavní soud ve svých rozhodnutích totiž opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy ( a y). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález

sp. zn.

ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí ústavně zakázaný zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud neshledal, neboť těžiště rozhodování obecných soudů spočívalo v interpretaci podústavního práva a smlouvy mezi účastníky, která není zjevně excesivní či nepřijatelná. Ke své citované judikatuře Ústavní soud podotýká, že se jednalo o odlišné případy a že shledání neplatnosti jimi posuzovaných smluv spočívalo na odlišných právních i skutkových základech. V nyní posuzovaném případě naopak rozhodnutí obecných soudů je dobře vysvětleno a není ani přepjatě formalistické, ani nerespektující autonomii vůle obou stran právního vztahu.

10. Z výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, pročež její ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. května 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu