Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2782/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bořka Hradce, zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D., advokátem se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. -8 ze dne 26. 10. 2015, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. -17 ze dne 30. 12. 2015, usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. -124 ze dne 25. 7. 2016, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. -145 ze dne 30. 9. 2016 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. -158 ze dne 30. 5. 2017, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 9. 2017, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle d (dále jen " ").

K věci samé stěžovatel uvedl, že dne 1. 9. 2015 podal k Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi "Sousedskou žalobu", v níž brojil jednak proti jednání svých sousedů, manželů Koubkových, kteří ho obtěžují a znemožňují mu nerušený výkon jeho vlastnických práv, a dále i proti jednání Magistrátu města Mladé Boleslavi, který odmítl řešit jeho opakovaná podání. Okresní soud v Mladé Boleslavi a po něm i Krajský soud v Praze se však uvedenou žalobou nezabývaly, čímž se podle stěžovatele dopustily denegatio iustitiae (odepření spravedlnosti).

Z přiloženého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále též "okresní soud") č. j. -8 ze dne 26. 10. 2015 bylo dle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), odmítnuto podání stěžovatele nazvané "Sousedská žaloba", protože neobsahovalo potřebné náležitosti a vytýkané vady se nepodařilo odstranit. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále též "krajský soud") usnesením č. j. -17 ze dne 30. 12. 2015 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Dne 17. 3. 2016 došel okresnímu soudu přípis stěžovatele nadepsaný "Odvolání proti soudnímu rozhodnutí Krajského soudu v Praze...". Jelikož panovala nejasnost ohledně povahy tohoto podání, soud prvního stupně vyzval stěžovatele k odstranění jeho vad s upozorněním, že pokud mínil podat dovolání, musí být sepsáno advokátem nebo notářem a musí splňovat i další náležitosti vyplývající z ustanovení Na výzvu soudu stěžovatel ve stanovené lhůtě nicméně nijak nereagoval, a proto okresní soud usnesením č. j. -124 ze dne 25. 7. 2016 řízení dle zastavil. Na podkladě odvolání stěžovatele posléze krajský soud usnesením č. j. -145 ze dne 30. 9. 2016 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. -158 ze dne 30. 5. 2017 odmítl dle ustanovení V odůvodnění konstatoval, že dovolání neobsahuje všechny zákonné náležitosti podle , neboť v něm stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, a v dovolacím řízení pro tuto vadu nebylo možno pokračovat. Přestože v úvodu svého rozhodnutí Nejvyšší soud současně prohlásil, že dovolání není přípustné, je z obsahu jeho rozhodnutí jako celku naprosto zřejmé, že dovolání odmítl pro vady.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s ústavní stížností, shledal, že tato v části, ve které směřuje proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, není opodstatněná.

Je na místě připomenout, že s ohledem na své postavení by mohl (a musel) Ústavní soud napadené usnesení dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby takové rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu, dostupné na http://nalus.usoud.cz). V souzené věci má však Ústavní soud za to, že Nejvyšší soud srozumitelně objasnil, proč dovolání stěžovatele odmítl, aniž by se přitom dopustil libovůle či jakéhokoliv jiného kvalifikovaného excesu, s nímž by bylo možné spojovat porušení práva na soudní ochranu podle y.

Za daného stavu Ústavní soud proto postupoval dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a předloženou ústavní stížnost ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu č. j. -158 ze dne 30. 5. 2017, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.

Ve zbylém rozsahu Ústavní soud návrh posoudil jako nepřípustný.

Ustanovení vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ).

V citovaném ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, jestliže náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná [srov. nález

sp. zn.

ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)]. Současně platí, že k věcnému projednání ústavní stížnosti může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel zákonem stanovené prostředky na ochranu svých práv vyčerpal efektivně, tj. procesně správným způsobem, se všemi zákonnými náležitostmi.

V projednávané věci k naplnění dané podmínky zjevně nedošlo, jestliže řízení o dovolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu č. j. -17 ze dne 30. 12. 2015 bylo zastaveno pro nedostatek povinného zastoupení advokátem a dovolání stěžovatele napadající usnesení krajského soudu č. j. -145 ze dne 30. 9. 2016 bylo odmítnuto pro vady. Nastalou situaci přitom nelze identifikovat s odmítnutím dovolání jako nepřípustného z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu, v jehož důsledku by ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu začala stěžovateli plynout nová lhůta pro případné podání ústavní stížnosti ( ). Stěžovatel svým nesprávným postupem dovolacímu soudu zvažovat přípustnost dovolání ani neumožnil.

S přihlédnutím k výše řečenému Ústavní soud tak stížnostní návrh v části směřující proti usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. -8 ze dne 26. 10. 2015, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. -17 ze dne 30. 12. 2015, usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. -124 ze dne 25. 7. 2016 a usnesení Krajského soudu v Praze č. j. -145 ze dne 30. 9. 2016 odmítl dle pro nepřípustnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu