Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1253/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Petra Nekvapila, zastoupeného JUDr. Janem Fuchsem, advokátem se sídlem Osadní 12a, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -175 ze dne 23. 1. 2018, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. , 284/2016-151 ze dne 27. 9. 2016 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. -123 ze dne 29. 2. 2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených a 2 a d a , , a Všeobecné deklarace lidských práv.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiloženého spisového materiálu, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. -123 ze dne 29. 2. 2016 ve znění opravného usnesení téhož soudu č. j. -126 ze dne 22. 3. 2016 bylo stěžovateli uloženo, aby zaplatil žalobci částku 227 812 Kč z titulu bezdůvodného obohacení za užívání nebytového prostoru ve vlastnictví žalobce k účelům bydlení.

Mezi stranami bylo nesporné, že stěžovatel prostory užíval, za což platil 1 172 Kč měsíčně. Stěžovatel však argumentoval tím, že prostory na vlastní náklady rekonstruoval (v roce 1995), že placené nájemné bylo ústně dohodnuto a že má pronajatý byt ve vlastnictví žalobce, který mu jej přes opakované výzvy nezpřístupnil. Obvodní soud nicméně na základě dokazování zjistil, že snížené nájemné bylo dohodnuto pouze dočasně (maximálně do roku 2000) a že nejpozději od roku 2006 bylo stěžovateli známo, že žalobce požaduje vyšší nájemné. Nárok na započtení rekonstrukce prostor byl dle soudu promlčený, přičemž vzhledem (mimo jiné) k opakovanému lhaní stěžovatele stran rozhodných skutečností a k tomu, že od roku 1995 do roku 2009 platil nájemné ve zjevně nedostatečné výši (související nárok žalobce by byl přitom také promlčen), nepovažoval vznesení námitky promlčení ze strany stěžovatele za rozporné s dobrými mravy.

Městský soud v Praze jako soud odvolací se v napadeném rozsudku s argumentací nalézacího stupně ztotožnil. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl zčásti jako nepřípustné, neboť odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, zčásti jako vadné, neboť k některým námitkám stěžovatel řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění podmínek přípustnosti dovolání.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že nebytové prostory používal na základě ústní dohody, podle níž provede rekonstrukci nebytových prostor a nebude užívat pronajatý byt. Na oplátku bude moci v nebytových prostorách bydlet za původní nájemné ve výši 172 Kč (které následně dobrovolně zvýšil o tisíc korun). Žádný návrh na zvýšení nájemného mu údajně nikdy nebyl doručen a nebyl ani vyzván k zaplacení dlužné částky.

Stěžovatel trvá na tom, že vznesení námitky promlčení ve vztahu k nákladům na rekonstrukci bylo v rozporu s dobrými mravy. Soud prvního stupně údajně pominul zásadu smluvní volnosti, dle které se strany mohly dohodnout i na podmínkách zdánlivě výhodných pro stěžovatele, v důsledku čehož soud chybně zohlednil, že si stěžovatel náklady na rekonstrukci "odbydlel" do roku 2009. Dle stěžovatele měl navíc být aplikován (podle něhož i po uplynutí promlčecí lhůty se strana může dovolat svého práva při obraně proti právu uplatněnému druhou stranou, pokud se obě práva vztahují k téže smlouvě nebo k několika smlouvám uzavřeným co do účelu v závislosti na sobě), jakož i odst. 2 téhož ustanovení (dle kterého i po uplynutí promlčecí lhůty se strana může dovolat svého práva při započtení, pokud mohlo být k započtení přistoupeno kdykoli před uplynutím promlčecí lhůty). Konečně, stěžovatel argumentuje i z roku 1964, podle kterého se za bezdůvodné obohacení nepovažuje, bylo-li přijato plnění promlčeného dluhu nebo dluhu neplatného jen pro nedostatek formy.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že zjištění skutkového stavu a aplikace podústavních předpisů je úlohou obecných soudů, do níž Ústavnímu soudu jakožto soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nenáleží zasahovat.

Ze skutkového stavu, ovšem nikoli ve verzi stěžovatele, nýbrž jak byl - řádně - zjištěn obvodním soudem, přitom vyplývá, že stěžovatel dlouhodobě platil nájemné neodpovídající nejen běžnému nájemnému, ale ani tvrzené ústní dohodě s žalobcem (jeho právním předchůdcem), která mohla trvat maximálně do roku 2000. Již z toho vyplývá, že se stěžovatel na úkor žalobce bezdůvodně obohacoval.

Pokud jde o uhrazenou rekonstrukci, obvodní soud podrobně a ústavně konformním způsobem vyložil, proč nebyla námitka promlčení ze strany žalobce nemravná. Strany si bezpochyby mohou sjednat podmínky, které budou pro jednu z nich výhodnější než pro stranu druhou, na nerovnosti smluvních ujednání ovšem úvaha soudu nestála. Stěžovatel totiž odmítal nájemné zvýšit i v době, kdy o jeho výši existovaly spory, a to ačkoli mu muselo být zřejmé, že nájemné obvyklému nájemnému ani zdaleka neodpovídá. Stěžovatel nadto nijak nereaguje na další argumenty, které obvodní soud v této souvislosti uvedl, a to včetně opakovaného lhaní ohledně pro spor rozhodných skutečností (kdy soud stěžovatele mimo jiné vyzval, aby si, pokud jde o dodržování dobrých mravů, "nejprve zametl před vlastním prahem, a pak se teprve domáhal dodržování dobrých mravů u ostatních").

K aplikaci se vyjádřil Nejvyšší soud, který vysvětlil, že na danou věc nemůže být nový aplikován, neboť pohledávky účastníků vznikly před 1. 1. 2014, a proto byl aplikovatelný z roku 1964. První odstavec uvedeného zákona navíc na danou věc dle Nejvyššího soudu nedopadá. Tyto závěry stěžovatel ústavněprávně relevantním způsobem nezpochybňuje.

Konečně, pokud jde o námitky stran aplikace z roku 1964, stěžovatel je dle Nejvyššího soudu řádným způsobem neuplatil v dovolání, na což stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nereaguje. Ústavní soud se tedy touto námitkou nemohl s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti zabývat (viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. ze dne 28. 11. 2017).

Lze dodat, že Všeobecná deklarace lidských práv - nezávazný dokument přijatý Valným shromážděním Organizace spojených národů - není součástí ústavního pořádku České republiky [na čemž nic nemění, že některá v ní uvedená pravidla mohou být závazná na základě obyčejového práva ve smyslu čl. 38 odst. 1 písm. b) statutu Mezinárodního soudního dvora].

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. dubna 2018

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu