Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3244/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Groha, zastoupeného Mgr. Petrem Novákem, advokátem, sídlem Vídeňská 546/55, Brno, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. července 2017 č. j. -68, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníka řízení, a obchodní korporace Deutsche Lufthansa Aktiengesellschaft, sídlem Von Gablenz Strasse 2-6, Kolín nad Rýnem, Spolková republika Německo, podnikající na území České republiky prostřednictvím obchodní korporace Deutsche Lufthansa a.s. - organizační složka, sídlem Belgická 276/20, Praha 2, jako vedlejší účastnice, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas učiněným podáním, splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen " ").

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že porušil jeho základní práva a svobody, jak jsou chráněny ústavním pořádkem České republiky. Výslovně uvádí, že neoprávněně zasáhl do základního práva na soudní ochranu garantovaného ustanovením d (dále jen " ") a práva na zákonného soudce, jak je zaručeno ustanovením y.

Z ústavní stížnosti a přiloženého rozhodnutí obvodního soudu zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k podstatě ústavní stížnosti. Stěžovatel se žalobou ve formě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal na vedlejší účastnici zaplacení částky ve výši 250 EUR (s úroky z prodlení) z titulu náhrady škody za zpoždění letu dle ustanovení článku 7 odst. 1 písm. a) ve spojení s článkem 5 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letu, a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91 (dále jen "nařízení o pravidlech náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě"). Stěžovateli byl vedlejší účastnicí den před odletem let zrušen a byl mu zajištěn náhradní let, o téměř devět hodin později oproti původnímu plánu. Důvodem zpoždění letu byla stávka odborové organizace pilotů vedlejší účastnice.

ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stávku zaměstnanců leteckého dopravce považuje za mimořádnou okolnost ve smyslu ustanovení nařízení o pravidlech náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě, což lze - dle jeho názoru - vyčíst i z preambule (odst. 14) nařízení. dále uvedl, že ne každou stávku lze považovat za mimořádnou okolnost, leč pouze tu, která postihuje samotný provoz provozujícího leteckého dopravce a u níž dopravce prokázal, že přijal všechna přiměřená opatření k zabránění škodlivým následkům. Tyto podmínky byly dle obvodního soudu splněny, včetně úspěšných právních kroků k ukončení stávky.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že své rozhodnutí odůvodnil tím, že mimořádnou okolností podle ustanovení nařízení o pravidlech náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě je i stávka. Odpovědnost leteckého dopravce (vedlejší účastnice) za zrušení letu a její povinnost k náhradě škody dle ustanovení nařízení o pravidlech náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě je vyloučena, jestliže je schopen prokázat, že zrušení letu bylo způsobeno mimořádnými okolnostmi, kterým by nebylo možné zabránit, i kdyby byla přijata veškerá přiměřená opatření. Stěžovatel zdůrazňuje, že pojem mimořádné okolnosti není v nařízení o pravidlech náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě ani judikatuře Soudního dvora Evropské unie definován. K jeho přesnému výkladu v konkrétních situacích, dle jeho názoru, je povolán pouze Soudní dvůr Evropské unie, jako jediná autorita oprávněná podávat závazný výklad obecných pojmů obsažených v předpisech práva Evropské unie. Navíc je stěžovatel přesvědčen, že všechny pojmy by měly být vykládány tak, aby chránily a pomáhaly cestujícím v letecké dopravě.

Stěžovatel uvádí, že národním soudům, tedy i , nepřísluší výklad pojmů obsažených v předpisech práva Evropské unie a jedinou oprávněnou autoritou k takovému výkladu je Soudní dvůr Evropské unie. Vzhledem k tomu, že nebylo, dle názoru stěžovatele, známo, zda lze stávku zaměstnanců leteckého dopravce podřadit pod pojem mimořádné okolnosti, a odpověď na tuto otázku rozhodovací praxí Soudního dvora Evropské unie dosud nebyla dána, měl mu položit předběžnou otázku. Tím, že tak neučinil, měl zasáhnout do stěžovatelova základního práva na soudní ochranu a práva na zákonného soudce.

vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení ], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadený rozsudek z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je absence položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie. Ústavní soud v této věci připomíná svou ustálenou rozhodovací praxi, podle které není porušením práva na zákonného soudce každé porušení povinnosti položit předběžnou otázku, nýbrž pouze zásadní a kvalifikované pochybení při takovém rozhodování nesoucí znaky svévole (viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 9. 1. 2018 - všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz). Podle čl. 267 Konsolidovaného znění Smlouvy o fungování Evropské unie je soud členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, povinen obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie, jestliže během řízení vyvstane otázka platnosti a výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Evropské unie. Soudní dvůr Evropské unie však současně konstatoval (viz rozsudek ze dne 6. 10. 1982 ve věci C-283/81 Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanitá), že tato povinnost neplatí v případech, ve kterých 1) otázka práva Evropské unie není významná pro řešení daného případu, 2) existuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie k dané otázce nebo rozsudek Evropského soudního dvora týkající se v zásadě identické otázky (viz rozsudek ze dne 27. 3. 1963 ve věci C 28/62 Da Costa en Schaake NV a další v. Administratie der Belastingen), nebo 3) výklad a správná aplikace komunitárního práva jsou naprosto zjevné.

ve svém ústavní stížností napadeném rozsudku jasně vyložil, proč otázku výkladu nařízení o pravidlech náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě považuje za otázku, jejíž správný výklad je zjevný. Odvolal se přitom na odst. 14 preambule nařízení o pravidlech náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě, podle kterého by měly být povinnosti provozujících leteckých dopravců omezeny nebo vyloučeny v případech, kdy byla událost způsobena mimořádnými okolnostmi, kterým by nebylo možné zamezit, i kdyby byla přijata všechna přiměřená opatření, mezi něž jsou výslovně zařazeny stávky, které postihují provoz provozujícího leteckého dopravce. Postup obvodního soudu tak nelze považovat za svévolný, neboť jasně vyložil své závěry i způsob, jakým k nim dospěl.

Ústavní soud si je vědom, že předběžnou otázku s identickým obsahem položil Soudnímu dvoru Evropské unie Sąd Okręgowy w Warszawie. Avšak usnesením předsedy Soudního dvora ze dne 26. 1. 2018 ve věci C-490/17 Passenger Rights sp. z o.o. v. Deutsche Lufthansa AG bylo řízení zastaveno, neboť soud vzal žádost zpět. Tato skutečnost však nic nemění na tom, že v posuzovaném případě svůj postup zdůvodnil a vysvětlil, proč nepovažoval za nezbytné předběžnou otázku položit. Vzhledem k tomu, že jeho postupem nedošlo k situaci, která by mohla ohrozit základní práva a svobody stěžovatele, posoudil Ústavní soud předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. dubna 2018

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu