Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 129/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Ing. Dagmar Šmídové, zastoupené JUDr. Ing. Zdeňkem Hrabou, advokátem se sídlem Kamlerova 795, Říčany, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2017 č. j. -76, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí civilního soudu. Tvrdí, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva podle a d (dále jen " "). K tomu mělo podle stěžovatelky dojít v důsledku nesprávného postupu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který jí nepřiznal náhradu majetkové újmy podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen " ").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se v řízení před civilními soudy domáhala po žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) poskytnutí náhrady škody ve výši 49 223 Kč (náklady odvolacího řízení), která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu soudů - konkrétně v řízení vedeném u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. , což se v důsledku projevilo i v řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. . Nesprávný úřední postup spatřovala stěžovatelka v tom, že v řízení před soudem prvního stupně bylo řádně doručené (dne 19. 11. 2013) písemné vyjádření protistrany podle založeno do příslušného soudního spisu až více než měsíc po jeho doručení (po 27. 12. 2013). V mezidobí byl kvůli tomu vydán rozsudek pro uznání, aniž by byly splněny podmínky pro jeho vydání ( ), což bylo také důvodem pro úspěch protistranou podaného odvolání. Stěžovatelka tak pro pochybení okresního soudu musela zbytečně hradit náklady na odvolací řízení a s tím související úkony právní služby, vzniklé protistraně.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 31. 5. 2017 č. j. -46, žalobu stěžovatelky jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl, neboť nebyly splněny předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za majetkovou újmu podle Městský soud v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří ke stěžejním otázkám.

Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( y) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován či odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález

sp. zn.

).

Ústavní soud se ve své judikatorní praxi opakovaně zabývá rozhodováním civilních soudů o nárocích plynoucích ze , přičemž pravidelně konstatuje, že plně respektuje pravomoc soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (srov. např. nálezy

sp. zn.

nebo

). Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že "do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu, z pohledu zmíněných zákonných kritérií obecnými soudy, Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručeným základním právem účastníka řízení ve smyslu a 3 y. Pouhý nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, resp. s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc (ústavní stížnost) do ústavní roviny posunout zásadně nemůže." (srov. nálezy

sp. zn.

nebo

).

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, neshledal. Ověřil, že civilní soud rozhodoval v souladu se zákony i principy zakotvenými v ě, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Civilní soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně rozvedl, z jakých důvodů nevyhověl žalobě stěžovatelky (neexistence nezákonného rozhodnutí). Své rozhodnutí řádně odůvodnil, srozumitelně a logicky uvedl, jaké skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil, a které předpisy aplikoval.

Citovaný závěr Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 29. 6. 1999 sp. zn. ), podle kterého odpovědnost za újmu z nesprávného úředního postupu orgánu státu nezakládají vady řízení, jestliže měly za následek nesprávné rozhodnutí, je plně v souladu s ústavním pořádkem. Práva účastníků nejsou dotčena, poněvadž je možné brojit proti výslednému nezákonnému rozhodnutí (vady v procesním postupu se kumulují, což vylučuje právo na náhradu újmy vzniklé nesprávným úředním postupem). Pozdní založení určitého dokumentu do spisu, které mělo za následek předčasné vydání rozsudku pro uznání, aniž by pro to byly splněny zákonné předpoklady podle , bylo nepochybně vadou při shromažďování podkladů pro výsledné rozhodnutí, na druhou stranu ale ve věci nakonec nedošlo k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu , jehož existence by byla nezbytná pro úspěšné uplatnění nároku na náhradu újmy, jelikož rozsudek pro uznání nikdy nenabyl právní moci kvůli včas uplatněnému řádnému opravnému prostředku.

Pokud jde o odkaz stěžovatelky na judikaturu ve věcech

sp. zn.

,

a

, Ústavní soud konstatuje, že civilní soud nezůstal pouze u jazykového výkladu , ale zabýval se rovněž smyslem a účelem tohoto právního předpisu, který zejména spočívá v reparaci škody (terminologií nového soukromého práva přesněji majetkové či nemajetkové újmy), která vznikla soukromým subjektům a není ji možné nahradit jinak.

Ústavní soud dále poukazuje na svoji konstantní judikaturu (např. nález

sp. zn.

, z poslední doby pak kupř. usnesení

sp. zn.

či nález

sp. zn.

), podle níž rozhodnutí v případech tzv. bagatelních věcí, u nichž procesní úprava nepřipouští dovolání [ ], což je i případ stěžovatelky, zpravidla nejsou způsobilá omezit či porušit ústavně chráněná práva a svobody. Jak konstatoval Ústavní soud kupř. v usnesení

sp. zn.

, pokud " vylučuje u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných ve druhé instanci, což v obecné rovině není v rozporu s y (...), bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky přesunut do roviny ústavního soudnictví". Ústavní soud již v usnesení

sp. zn.

poukázal na to, že implicitním předpokladem opodstatněné ústavní stížnosti v těchto případech je, aby byla alespoň tvrzena existence podstatné újmy, jež byla zásahem do základních práv způsobena, což stěžovatelka netvrdila.

Závěrem Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, není možné vykládat tak, že by se garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. dubna 2018

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu