Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 793/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Rady, zastoupeného JUDr. Karlem Kašpárkem, advokátem se sídlem Svornosti 14, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2015, č. j. , -420, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, č. j. -480, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

2. Obvodní soud pro Prahu 5 ("obvodní soud") rozsudkem ze dne 14. 2. 2014, č. j. -373, ve věci žalobkyně proti žalovanému stěžovateli o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví rozhodl tak, že se podílové spoluvlastnictví žalobkyně a stěžovatele k blíže specifikovaným nemovitostem zrušuje a tyto nemovitosti se přikazují do výlučného vlastnictví žalobkyně s tím, že žalobkyně je povinna stěžovateli zaplatit na vypořádání jeho podílu částku 1.029.820 Kč. Městský soud v Praze následně rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností citovaný rozsudek obvodního soudu ve věci samé potvrdil a Nejvyšší soud poté v záhlaví označeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele.

3. Napadená rozhodnutí dle stěžovatele porušila jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podstata námitek stěžovatele spočívá v tom, že žaloba byla podána podle ustanovení platného do roku 2013 (č. ), avšak soud rozhodoval podle nového (č. 89/2012 - "NOZ"), čímž porušil ustanovení , aniž se vypořádal s argumentací ohledně aplikace "starého práva". V dalším stěžovatel vysvětluje důvody, pro které měla být na daný případ v souladu s principem tzv. nepravé retroaktivity použita dřívější zákonná úprava. Pokud proto ještě za platnosti staré úpravy uplatnil účastník řízení návrh na zamítnutí žaloby o vypořádání spoluvlastnictví, nelze takový návrh nyní negovat s poukazem na okolnost, že takovou úpravu nezná. Ústavně přijatelným důsledkem nepravé retroaktivity totiž nemůže být zhoršení postavení subjektu v právním vztahu, zejména je-li provázeno porušením či ohrožením zásady nabytých práv, včetně legitimního očekávání. Pravidlo obsažené v č. přitom mělo ve vztahu ke spoluvlastníku zřetelný ochranný charakter. Závěry obecných soudů však vedly k upřednostnění procesního institutu popírajícího možnost aplikace hmotného pravidla na ochranu vlastnického práva. Stěžovatel současně žádá o odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku Městského soudu v Praze.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení . Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci (zde obecných soudů) a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Jak se totiž podává z obsahu shora referované ústavní stížnosti, její podstata spočívá v polemice s výkladem podústavního práva; konkrétně s tím, zda na nyní projednávaný případ měla být v intencích ustanovení použita nová anebo předchozí zákonná úprava. K tomu však Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem není výklad podústavního práva a ani sjednocování jeho výkladu, jelikož tento úkol primárně náleží Nejvyššímu soudu (srov. zejména , o soudech a soudcích ve znění pozdějších předpisů). Ústavní intenzity by proto podobné případy mohly dosáhnout toliko v případě, když by způsobem zvoleného výkladu a aplikace podústavního práva došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv stěžovatele, tzn. jednalo by se o zcela excesivní vybočení z dikce či smyslu aplikované zákonné normy. Pokud by totiž protiústavnost spočívala již přímo v této samotné normě (tzn. nebyl by možný její ústavně souladný výklad), mohl by stěžovatel využít možnosti, kterou mu skýtá ustanovení a spolu s ústavní stížností tuto normu navrhnout ke zrušení jako protiústavní. Nic takového však neučinil (a o ústavní konformitě předmětné normy nemá apriorní pochybnost ani zdejší soud), takže je z pozice Ústavního soudu namístě pouze přezkoumat, zda obecnými soudy zvolený výklad a aplikace této normy nebyly excesivní ve shora uvedeném smyslu. Nic takového přitom Ústavní v daném případě neshledal.

7. Jak se totiž podává z obsahu napadených rozhodnutí, obecné soudy dostatečně pečlivě vyhodnotily skutkové okolnosti rozhodované věci a zejména konstatovaly silné narušení vztahů mezi stěžovatelem a žalobkyní (mezi účastníky trvají již minimálně 20 let intenzivní spory a po tuto dobu vázne účelové využití nemovitosti), schopnost žalobkyně finančně vypořádat stěžovatele a nemožnost reálného rozdělení předmětných nemovitostí, takže bylo plně opodstatněné podanému návrhu vyhovět a stěžovateli přiznat finanční vypořádání. Otázkou použití úpravy obsažené v č. se k odvolací námitce stěžovatele zabýval Městský soud v Praze a dovodil, že rozhodnutí obvodního soudu bylo vydáno za účinnosti a bylo správně rozhodováno podle této nové úpravy, jelikož podle opakovaně zmiňovaného ustanovení se řídí ustanoveními tohoto zákona "i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů." Závěr odvolacího soudu (a také Nejvyššího soudu - viz str. 5 napadeného usnesení), podle něhož se v daném případě jednalo o rozhodnutí konstitutivní a muselo být proto postupováno podle zákona účinného ke dni rozhodování soudu, neboť je pro ně rozhodující nejen skutkový, nýbrž i právní stav platný v době vyhlášení rozhodnutí, je tedy souladný s citovaným zákonným ustanovením a Ústavní soud neshledal žádný rozumný důvod, pro který by jej měl z hlediska ochrany ústavnosti jakkoliv zpochybňovat.

8. Ústavní soud dále uvádí, že poukazuje-li stěžovatel na ustanovení č. (podle kterého "Z důvodů zvláštního zřetele hodných soud nezruší a nevypořádá spoluvlastnictví přikázáním věci za náhradu nebo prodejem věci a rozdělením výtěžku.") a akcentuje jeho ochrannou funkci, nedomnívá se zdejší soud, že by současná úprava obsažená v na tuto ochrannou funkci, resp. na odstranění nepřiměřené tvrdosti a nespravedlnosti v konkrétním případě, zcela rezignovala, jak se zřejmě domnívá stěžovatel. V tomto směru je totiž možno poukázat zejména na ustanovení věta druhá , podle níž nesmí spoluvlastník žádat o zrušení spoluvlastnictví "v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků", resp. na možnost požádat o odklad zrušení spoluvlastnictví "má-li tím být zabráněno majetkové ztrátě nebo vážnému ohrožení oprávněného zájmu některého spoluvlastníka" ( cit. zákona).

9. Jak k tomu uvedl Nejvyšší soud (str. 6 napadeného usnesení), konstantní judikatura dovolacího soudu k ustanovení je použitelná i v poměrech . Jakkoliv je proto pravdou, že stávající zákonná úprava již neobsahuje obecné ustanovení umožňující zamítnutí žaloby o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (viz cit. ), zabývaly se obecné soudy dostatečně i návrhem stěžovatele na odklad zrušení spoluvlastnictví dle ustanovení (viz zejména str. 9 a 10 napadeného rozsudku městského soudu) a přesvědčivě dovodily, proč mu nelze vyhovět, neboť stěžovatelem uváděné důvody (vysoký věk, vázanost na nemovitost, okolnosti jejího pořízení) nejsou okolnostmi dočasného, nýbrž trvalého charakteru a nelze proto u nich očekávat změny. V řízení bylo navíc prokázáno, že stěžovatel po celou dobu trvání podílového spoluvlastnictví užíval nemovitosti bez jakékoliv finanční kompenzace ve větší míře, než odpovídalo jeho spoluvlastnickému podílu a vztahy mezi spoluvlastníky byly po celou dobu silně narušené. Není důvod rozporovat ani závěry obecných soudů, že stěžovatel měl dostatek času a možností se na vypořádání spoluvlastnictví připravit a nemůže být bráno ani jako výrazná majetková újma, pokud si má za vypořádací podíl zajistit jiné bydlení. Protože v tomto odůvodnění Ústavní soud nezjistil žádné ústavněprávní deficity, neshledal důvod k jeho zpochybňování.

10. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.

11. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

12. Za situace, kdy Ústavní soud rozhodl neprodleně o ústavní stížnosti samotné, se již samostatně nezabýval návrhem stěžovatele na odklad vykonatelnosti podaný ve smyslu ustanovení , jelikož by bylo zjevně účelné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. dubna 2018

Ludvík David v. r.

předseda senátu