Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3404/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky ATLAS Adria s.r.o., sídlem Vrbenského 965/14, Brno, zastoupené Mgr. Sylvou Šiškeovou, advokátkou se sídlem Jakubské nám. 4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2017 č. j. -449, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Cestovní kancelář ATLAS Adria s.r.o. (dále jen "stěžovatelka") se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu. Tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její právo na soudní ochranu ve smyslu d (dále jen " ").

2. Proti stěžovatelce byla v červnu roku 2014 k Městskému soudu v Brně (dále jen "městský soud") podána žaloba pozůstalých po obětech dopravní nehody autobusu, která se stala v červnu roku 2012 během zájezdu organizovaného stěžovatelkou. Svůj nárok na odškodnění nemajetkové újmy v penězích touto žalobou uplatňovali tři pozůstalí členové rodiny, jimž měla tato újma vzniknout z důvodů úmrtí dvou členů rodiny, a to dítěte a jeho babičky.

3. Městský soud rozhodl rozsudkem ze dne 6. června 2016, č. j. -216 tak, že stěžovatelka a spolu s ní žalovaná přepravní společnost jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit jednotlivým žalobcům jako náhradu nemajetkové újmy peněžité zadostiučinění, které dohromady činilo částku 5.000.000 Kč.

4. Proti rozhodnutí městského soudu se stěžovatelka i žalovaná přepravní společnost odvolaly. V průběhu odvolacího řízení však vzali žalobci žalobu vůči přepravní společnosti zpět a Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 29. března 2017 č. j. -390 řízení vůči ní zastavil a rozsudek městského soudu ohledně ní zrušil.

5. Následně se krajský soud zabýval odvoláním stěžovatelky, přičemž dospěl k závěru, že městský soud nepostupoval správně při vyčíslení náhrady nemajetkové újmy. Krajský soud uvedl, že každá dopravní nehoda, při níž dojde k usmrcení člověka, je tragédií, jejíž následky mají zpravidla výrazný dopad do osobního a rodinného života blízkých pozůstalých, avšak v tomto případě nelze co do intenzity následků srovnávat reflexní újmu spojenou s usmrcením dítěte s újmou vzniklou usmrcením osoby důchodového věku. Ve vztahu k dopadům usmrcení druhé jmenované proto krajský soud rozsudek městského soudu změnil a rozsudkem ze dne 29. března 2017 č. j. -391 uložil stěžovatelce zaplatit žalobcům dohromady 3.240.000 Kč.

6. Stěžovatelka s vysouzenou částkou nesouhlasila a rozsudek krajského soudu napadla dovoláním k Nejvyššímu soudu, který dospěl k závěru, že toto dovolání ve své podstatě nenaplnilo předpoklady vymezené v ustanovení a v platném znění a usnesením ze dne 30. srpna 2017 sp. zn. jej odmítl. Vada dovolání měla spočívat v tom, že stěžovatelka ve svém dovolání nevymezila a neodůvodnila, která otázka hmotného nebo procesního práva byla v rozhodnutí odvolacího soudu posouzena odlišně od judikatury Nejvyššího soudu.

7. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti polemizuje se závěrem Nejvyššího soudu, poukazuje na to, že v dovolání uvedla, že se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a ocitovala řadu spisových značek rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stěžovatelka dále odkázala na judikaturu Ústavního soudu (

sp. zn.

a

sp. zn.

), zejména pak na v ní vyjádřenou myšlenku, že Nejvyšší soud nesmí postupovat přepjatě formalisticky ani v případě, když dovolatel určitou náležitost nevyjádřil zcela pregnantně.

8. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález

sp. zn.

ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.

9. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.

10. Podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017

sp. zn.

, neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti, není jeho odmítnutí pro vady porušením článku 36 odst. 1 y, přičemž je to primárně Nejvyšší soud, kdo posuzuje splnění zákonných podmínek přípustnosti dovolání.

11. Ústavní soud se proto zabýval tím, zda se Nejvyšší soud přesvědčivě vyjádřil k tomu, zda stěžovatelka dostatečně odůvodnila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a zda tedy odůvodnění jeho rozhodnutí netrpí přehnaným formalismem. Z předloženého spisu městského soudu Ústavní soud zjistil, že závěry Nejvyššího soudu o odmítnutí stížnosti stěžovatelky jsou dostatečně odůvodněny a že nelze konstatovat, že by Nejvyšší soud svým postupem zasáhl do základních práv stěžovatelky a odepřel jí tak svévolně soudní ochranu. Nejvyšší soud tedy svým postupem nezasáhl do základních práv stěžovatelky v takovém rozsahu, že by to odůvodňovalo zásah Ústavního soudu.

12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. dubna 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu