Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 409/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti REALIS-INVEST, s. r. o. se sídlem Svojsíkova 2/1596, 708 00 Ostrava - Poruba, zastoupené JUDr. Emilem Flegelem, advokátem se sídlem K Chaloupkám 2, 106 00 Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2016 č. j. -104 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. července 2014 č. j. -48, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. září 2014 č. j. -56, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a za účasti 1. obchodní společnosti PP-realit s. r. o., se sídlem Spodní 1, 159 00 Praha 5 a 2. Okresního soudu v Kolíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V obsáhle odůvodněné ústavní stížnosti, doplněné dalšími podáními doručenými Ústavnímu soudu dne 20. 3. 2017 a dne 20. 3. 2018, stěžovatelka (dále rovněž "žalovaná") napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení d (dále jen " "), tedy práva na spravedlivý proces a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, y, dále jen "Ústava" (Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana), , odst. 2 y (právo na zákonného soudce a práva účastníka řízení) a y (soudy jsou povolána především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům).

II.

Jak se zjišťuje z napadených rozhodnutí, Okresní soud v Kolíně (dále jen "nalézací soud") rozsudkem pro uznání ze dne 30. 4. 2014 č. j. -9 v právní věci žalobkyně PP - realit s. r. o. proti žalované o zaplacení částky 1 000 000,- Kč s příslušenstvím uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni jí žalovanou částku a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalovaná částka je bezdůvodným obohacením žalované spočívajícím v užívání pozemků ve vlastnictví žalobkyně za období od 20. 12. 2009 do 28. 1. 2012.

Nalézací soud ve věci nejprve vydal elektronický platební rozkaz, přičemž spolu s ním žalované uložil, aby ve smyslu ustanovení se ve stanovené lhůtě ve věci písemné vyjádřila. Žalovaná byla dále poučena podle o možnosti soudu rozhodnout rozsudkem pro uznání ( ). Žalovaná proti elektronickému platebnímu rozkazu podala dne 5. 2. 2017 tzv. blanketní odpor, přičemž na výzvu soudu k vyjádření ( ) ve stanovené lhůtě nereagovala. Nalézací soud za této situace s odkazem na ustanovení a na základě fikce uznání žalobního nároku v celém rozsahu (ve smyslu ustanovení ), vydal rozsudek pro uznání.

Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") na základě odvolání žalované rozsudkem ze dne 30. 7. 2014 č. j. -48 ve znění opravného usnesení ze dne 10. 9. 2014 č. j. -56 rozsudek nalézacího soudu potvrdil. S odkazem na ustanovení konstatoval, že nejsou splněny odvolací důvody podle a současně zkoumal, zda byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání. K námitce místně nepříslušného soudu odvolací soud připomněl, že tuto námitku bylo nutné uplatnit při prvním procesním úkonu po zrušení platebního rozkazu, kterým bylo vyjádření k žalobě, k němuž byla žalovaná vyzvána usnesením podle Ostatní námitky shledal odvolací soud nedůvodnými.

Dovolání žalované Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 23. 11. 2016 č. j. -104 odmítl podle

III.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas s rozhodnutími obecných soudů a vyjadřuje názor, že žaloba měla být nalézacím soudem zamítnuta a že jejímu odvolání a dovolání mělo být vyhověno. Zpochybňuje zejména závěr nalézacího soudu, že byly splněny zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro uznání.

Stěžovatelka připouští, že se, ač žádána a poučena nalézacím soudem, k žalobě ve stanovené lhůtě nevyjádřila, což zdůvodňuje tím, že v této době pobýval jednatel stěžovatelky na služební cestě v zahraničí. Jednatel žalované se prý proto nemohl poradit s právním zástupcem a navíc byl přesvědčen, že v takto složitém sporu nemůže být rozhodnuto rozsudkem pro uznání. V souvislosti s ustanovením stěžovatelka namítá, že nenastala zákonná fikce uznání a soud tak prý nebyl oprávněn rozhodnout rozsudkem pro uznání, neboť stěžovatelce bránily ve vyjádření "vážné důvody", spočívající v nepřítomnosti obou jednatelů společnosti na území ČR.

Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o opožděnosti námitky místní nepříslušnosti soudu a namítá, že prvním úkonem, s nímž mohla být tato námitka spojena, nemohl být jí podaný odpor, protože její jednatel "nedisponuje takovým právnickým vzděláním, aby ji mohl bezvadně formulovat". Skutečnost, že soudy k tomuto důvodu nepřihlédly, považuje stěžovatelka za "formalistický postup", který je prý trvale kritizován i Ústavním soudem.

Obecné soudy podle názoru stěžovatelky měly posoudit její tzv. blanketní odpor jinak, neboť prý z jiných právních věcí týchž účastníků jim muselo být známo, že stěžovatelka s žalobou žalobkyně na zaplacení požadovaných částek v souvislosti s vydáním bezdůvodného obohacení nesouhlasí.

Nalézací soud prý rovněž nepostupoval v souladu s běžnou praxí, pokud jí zaslal poučení, neboť takové poučení prý bylo "vzhledem k okolnostem" projednávané věcí nadbytečné.

Odvolací soud podle názoru stěžovatelky pochybil, pokud se nezabýval její námitkou promlčení uplatněného nároku.

Podle názoru stěžovatelky nebylo možno žalobě vyhovět také proto, že údajně obsahovala takové vady, které bránily pokračování v řízení (nárok byl označen velmi obecně, skutkové okolnosti nebyly dostatečným způsobem jasně vylíčeny a rozhodné skutečnosti nebyly žalobkyní prokázány), přičemž žalobní nárok se opíral o znalecký posudek vypracovaný znalcem za jiné časové období (od 21. 3. 2007 do 12. 5. 2008). Dále namítá, že správnost výpočtu bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání cizích pozemků stěžovatelkou byla zpochybněna nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2015

sp. zn.

(N 62/76 SbNU 849).

IV.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

V.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Není součástí soustavy soudů ( y), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995

sp. zn.

(N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního práva.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížností stěžovatelka pokračuje v polemice s obecnými soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresovala již dříve (naposledy v rámci jí podaného dovolání), a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; taková role, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.

Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Těmto požadavkům napadená rozhodnutí obou soudů dostála.

Nad rámec řečeného je třeba stěžovatelce připomenout, že opírá-li své závěry o nesprávnosti skutkových zjištění soudů, resp. o nesprávnosti výše žalobkyní uplatněného nároku o závěry, vyplývající z nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

, pak popírá časovou následnost vydaných relevantních soudních rozhodnutí. Citovaný nález Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2015 se stal vykonatelným teprve poté, co v projednávané věci rozhodly (za jiných procesních podmínek) oba obecné soudy.

Ústavní soud dále připomíná, že rozsudek pro uznání stěžovatelka mohla (ve smyslu ustanovení napadnout žalobou na obnovu řízení.

Ústavní soud souhlasí se závěrem obecných soudů, že byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání ( ), přičemž nezjistil vady uvedené v ustanovení

Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se náležitě vypořádaly i s námitkou promlčení části žalovaného nároku, vznesenou žalovanou v průběhu sporu. Proti těmto závěrům obecných soudů nemá Ústavní soud žádné ústavněprávní výhrady.

Pokud se týká námitky místní nepříslušnosti soudu (lze k této problematice odkázat i na závěry vyplývající např. z usnesení ze dne 13. 2. 2018

sp. zn.

, dostupné na http://nalus.usoud.cz), již odvolací soud připomněl rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , z něhož vyplývá, že námitku místní nepříslušnosti (na rozdíl od námitky věcné nepříslušnosti soudu) lze uplatnit při prvním procesním úkonu po zrušení platebního rozkazu, a tím je vyjádření k žalobě, k jehož podání byla žalovaná vyzvána usnesením podle , včleněným do platebního rozkazu. V projednávané věci na tuto výzvu však stěžovatelka ve stanovené lhůtě nereagovala, takže k později uplatněné námitce místní nepříslušnosti již (odvolací) soud nemohl přihlédnout.

Žádné ústavněprávní deficity neshledal Ústavní soud ani v rozhodnutí dovolacího soudu. V napadeném usnesení se dovolací soud zabýval stěžovatelkou uplatněným dovolacím důvodem, v němž stěžovatelka namítala údajný rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v postupu soudu, který vydal usnesení podle Dovolací soud v citovaném usnesení konstatoval, že stěžovatelka poněkud nekonzistentně jednou tvrdí, že věc byla jednoduchá, proto bylo zbytečné ji poučovat podle ustanovení , aby následně uváděla, že věc byla natolik složitá, že neočekávala, že by věc bylo možné rozhodnout při prvním jednání. Dovolací soud zde zaujal názor, že soud prvního stupně postupoval zcela správně, pokud stěžovatelku poučil podle ustanovení , neboť právě tvrzení stěžovatelky vznášená v opakovaném sporu svědčí pro závěr, že nejde o jednoduchou věc, kdy je vydání usnesení podle ustanovení vyloučeno. S tímto závěrem Ústavní soud nemá důvod nesouhlasit.

Ústavní soud závěrem poznamenává, že stěžovatelkou zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 103. 5. 2013

sp. zn.

(N 82/69 SbNU 347) se týká problematiky odporu proti platebnímu rozkazu podanému v příloze e-mailu, což zjevně není zcela shodný případ s nyní projednávanou ústavní stížností.

Z celkového obsahu podaných námitek stěžovatelky je zřejmé, že svoji nečinnost v pravomocně skončeném řízení se stěžovatelka snaží zhojit až cestou ústavní stížnosti, přičemž zcela pomíjí, že těžiště hájení a uplatňování jejích zákonných práv spočívá v řízení před obecnými soudy.

S ohledem ke všem výše vyloženým důvodům proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. dubna 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu