Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 903/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky - společnosti farma MONA, s. r. o., se sídlem Blata 49, Nýrsko, zastoupené Mgr. Bc. Tomášem Hodysem, advokátem, se sídlem v Plzni, Lochotínská 18, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2017 č. j. -350, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. července 2015 č. j. -309 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. října 2014 č. j. -277, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze, Krajského soudu v Plzni a Ing. Václava Palečka, správce konkursní podstaty společnosti farma JOLA, s. r. o., se sídlem v Hodousicích, Nýrsko, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

1. Ústavní stížností se stěžovatelka s odkazem na údajné porušení d domáhala zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. 10. 2014 č. j. -277 rozhodl ve věci žalobce Ing. Václava Palečka, správce konkursní podstaty společnosti farma JOLA, s. r. o., proti žalované stěžovatelce tak, že "žalobní základ nároku je vůči žalované opodstatněný zcela". Námitku promlčení, vznesenou stěžovatelkou, posoudil jako nedůvodnou s tím, že kupní smlouva na nedokončenou (rostlinnou) výrobu je absolutně neplatná, čímž vznikl oběma stranám závazek ve smyslu ust. , tedy také závazek k vrácení předmětu koupě - ve zkoumaném případě nedokončené výroby.

2. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 7. 2015 č. j. -309 uvedený rozsudek potvrdil. Odvolací soud konstatoval, že k námitce promlčení stěžovatele nelze přihlédnout, neboť proti sobě stálo právo nepromlčitelné a právo promlčitelné. Není rozhodné, že v době podání žaloby vedlejším účastníkem nedokončená výroba fakticky neexistovala, rozhodný je pouze okamžik, kdy ke vzniku bezdůvodného obohacení došlo a co v tomto okamžiku bylo podle neplatné smlouvy plněno. Nejvyšší soud poté rozsudkem ze dne 29. 11. 2017 č. j. -350 zamítl rovněž dovolání stěžovatelky v dané věci.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že námitka promlčení nároku vedlejšího účastníka, byla v předchozím řízení posouzena Krajským soudem v Plzni i Vrchním soudem v Praze jako relevantní. Je sice pravda, že v době rozhodování Vrchního soudu v Praze o odvolání vedlejšího účastníka byl zveřejněn rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. , avšak jeho aplikace na projednávanou věc byla vyloučena s odkazem na rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003 sp. zn. . V probíhajícím řízení u odvolacího soudu tak nedošlo ke změně judikatury dovolacího soudu ve věci aplikace ust. v obchodně závazkových vztazích. Stěžovatelka tak zastává názor, že rozsudky v předchozím řízení v dané věci bylo rozhodnuto zákonně, v souladu s tehdy nepřekonanou judikaturou dovolacího soudu. Až doručením rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012 č. j. -106 stěžovatelka nabyla vědomost o změně judikatury dovolacího soudu, který svým rozhodnutím ze dne 16. 5. 2012 sp.zn. umožnil aplikaci ust. na závazkové vztahy založené obchodním zákoníkem, a rovněž judikatorní dosah rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. , který byl před tím aplikovatelný pouze na občanskoprávní vztahy. Stěžovatelka rozhodnutí dovolacího soudu sp.zn. nepovažuje za sjednocující rozhodnutí roztříštěné judikatury, ale za zásadní změnu v dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu, kterou účastníci ani soudy prý nemohli předpokládat, čímž došlo k zásahu do principu předvídatelnosti práva, o které neměla stěžovatelka do dne doručení rozhodnutí dovolacího soudu vědomost. Dopad změny judikatury dovolacího soudu těsně před rozhodnutím v jejím případě tak stěžovatelka považuje za porušení práva na spravedlivý proces, s ohledem na skutečnost, že její jedinou obranou bylo ve zkoumané věci uplatnění námitky promlčení.

4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud setrvale uvádí, že pokud obecné soudy ve své jurisdikci respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do jeho pravomoci soudní rozhodnutí přezkoumávat či proběhlé řízení měnit.

6. Stěžovatelka považuje dopad změny judikatury dovolacího soudu (těsně před rozhodnutím dovolacího soudu v jejím případě) za porušení svých ústavně zaručených práv. Nejvyšší soud totiž vyslovil ve svém zrušujícím rozsudku závazný právní názor ve vztahu k jím zmíněné judikatuře (viz výše), od kterého se nemohl Krajský soud v Plzni ani Vrchní soud v Praze odchýlit.

7. Dovolací soud přitom argumentoval tak, že i v případě absolutně neplatné smlouvy na koupi movitých věcí na ni dopadají závěry rozsudků dovolacího soudu, a to sp. zn. a sp. zn. , ve věci aplikace ust. . Uvedl, že ke dni vzniku práva obou stran na vrácení poskytnutých plnění proti sobě stálo právo promlčitelné - kupní cena a právo nepromlčitelné - movitá věc. Skutečnost následného prodeje movité věci není podstatná, neboť pro posouzení aplikace citovaného ustanovení je významný pouze okamžik vzniku bezdůvodného obohacení. Dovodil, že předmětné ustanovení lze aplikovat v případě promlčení i v obchodně-závazkových vztazích, jelikož obchodní zákoník zvláštní úpravu promlčení práv ze synallagmatického vztahu neobsahuje. Krajský soud v Plzni jako soud prvního stupně věc posoudil podle tohoto závazného právního názoru; konstatoval přitom, že jde o synallagmatický vztah vyplývající přímo ze zákona, na který vždy dopadá právní úprava ust. . Peněžní náhrada byla vedlejším účastníkem důvodně požadována v důsledku toho, že věci, které byly předmětem smlouvy, již jenom s ohledem na běh času nepochybně neexistují. Vedlejšímu účastníkovi tak náleží právo na zaplacení hodnoty nedokončené výroby do majetkové podstaty úpadce.

8. Podle názoru Ústavního soudu Nejvyšší soud ve svém ústavní stížností napadeném rozsudku podrobně a přesvědčivě vyložil, proč musel rozhodnout shora uvedeným způsobem. Tento závěr je přijatelným způsobem řešení předmětného sporu a také jeho výsledek se jeví jako spravedlivý. Ústavní soud se nemůže zabývat sjednocováním judikatury obecných soudů, to je úkolem Nejvyššího soudu. Jak Ústavní soud ale zdůrazňuje, vždy musí jít o poctivé hledání obecně přijatelných řešení v závislosti na konkrétních okolnostech toho kterého případu. Platí, že účinek nové judikatury pak dopadá i na již zahájená řízení, která byla posléze rozhodována až po změně judikatury. V uvedeném průběhu řízení, v postupu obecných soudů včetně Nejvyššího soudu a v jejich závěrech nelze shledat nic protiústavního, jde o výsledek jejich nezávislého rozhodování. Stěžovatelka sice zastává v dané věci jiný právní názor, to však kasaci napadených rozsudků neodůvodňuje. Rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení podle subjektivních představ jedné strany.

9. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. dubna 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu