Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 642/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Ing. Jana Schmidta, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Veberem, advokátem se sídlem v Plzni, Purkyňova 10, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. -263 ze dne 6. 12. 2016 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. -293 ze dne 13. 12. 2017, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení , a d (dále jen " "), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí vrchního soudu, kterým byl změněn rozsudek Městského soudu v Praze č. j. -232 ze dne 4. 2. 2016 tak, že žaloba stěžovatele o zaplacení částky 158 240,30 Kč s přísl. se zamítá. Stěžovatel dále požaduje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu zčásti jako nepřípustné a zčásti jako vadné.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel se žalobou domáhal vůči žalovanému zaplacení jím provedených bouracích prací, které mu vyúčtoval fakturou vystavenou na částku 158 240,30 Kč. Vrchní soud poté, co ve věci bylo několikrát rozhodováno, dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal provedení a předání vyúčtovaných prací žalovanému, a nevznikl mu proto nárok na jejich zaplacení ve smyslu ust. § 548 odst. 1 obch. zák.

Stěžovatel s právními závěry odvolacího soudu nesouhlasí, zejména uvádí výhrady proti provádění a hodnocení důkazů a poukazuje na nedostatečné odůvodnění rozhodnutí. Namítá, že odvolací soud porušil ust. ve spojení s ust. a ust. , neboť stěžovatele nepoučil o svém odlišném právním názoru. Pokud by stěžovatele poučil, za jakým účelem jsou v odvolacím řízení znovu prováděny důkazy, mohl by stěžovatel prokázat, že právě těmito důkazy je osvědčována praxe účastníků, spočívající v odsouhlasení fakturace emailovou komunikací, nikoliv oboustranně potvrzeným soupisem prací.

Nejvyššímu soudu vytýká, že se dostatečně nezabýval jeho dovoláním, tvrdí, že není pravdou, že neformuloval jakoukoliv otázku procesního práva. Nejvyšší soud nesprávně uvedl, že stěžovatel pouze zpochybňuje skutkový stav, neboť z dovolání vyplývá, že ve věci došlo k hrubému porušení procesního práva. I kdyby stěžovatel v dovolání zpochybnil jen skutková zjištění, nemohl Nejvyšší soud odmítnout jeho dovolání pro včas neodstraněné vady, neboť způsobilý dovolací důvod může založit i skutková otázka, je-li namítáno porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud konstatuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními , Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález

sp. zn.

). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů ( y). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.

Uvedená východiska je třeba vztáhnout i na projednávanou věc, kdy předmětem řízení u civilních soudů byl typický obchodní spor, jehož klíčovou otázkou bylo prokázání provedení prací fakturovaných stěžovatelem žalovanému.

Ústavní soud konstatuje, že ve věci bylo provedeno dostatečné dokazování, které soudům umožňovalo na základě zjištěného skutkového stavu vyvodit odpovídající právní závěry. Ze skutečnosti, že odvolací soud po zopakování důkazu, v souladu s ust. , prvostupňové rozhodnutí změnil, neboť soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav, nelze dovozovat porušení ústavnosti. Závěry odvolacího soudu, tedy že práce fakturované spornou fakturou nebyly v souladu s účastníky zavedenou praxí ( obch. zák.) a na rozdíl od prací vyúčtovaných jinými fakturami doloženy oboustranně potvrzeným soupisem prací a stěžovateli tak nevznikl nárok na jejich zaplacení, Ústavnímu soudu přehodnocovat nepřísluší.

Ústavní soud neshledává jako opodstatněnou ani námitku týkající se porušení ust. , kdy stěžovatel nemohl předvídat změnu názoru odvolacího soudu na věc. Otázka posouzení předložených důkazů, které měly prokázat opodstatněnost fakturovaných prací, byla zásadní otázkou sporu, k níž se obě sporné strany v průběhu řízení vyjadřovaly, a stěžovatel měl možnost uplatnit právní argumentaci, jež by mohla vést k příznivějšímu meritornímu rozhodnutí.

Ústavní soud dále ověřil, že se Nejvyšší soud dovoláním stěžovatele řádně zabýval a v odůvodnění rozhodnutí rozvedl, proč nebyly splněny náležitosti dovolání vymezené v ustanovení a Zejména uvedl, že stěžovatel neformuluje žádnou právní otázku, ale zpochybňuje skutkový závěr odvolacího soudu; námitkou, že právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak se rozumí, že soud má rozhodnout jinak než rozhodl odvolací soud a nikoliv, že dovolací soud se má odchýlit od již v jeho rozhodovací praxi vyřešené právní otázky. Dále uvedl, že nelze bez dalšího uplatnit jako dovolací důvod jakoukoliv námitku založenou na tvrzeném porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. V této souvislosti odkázal na nález

sp. zn.

, podle kterého je třeba, aby dovolací soud v souladu s y příslušná ustanovení interpretoval a aplikoval ústavně konformním způsobem s tím, že poskytování ochrany základním právům a svobodám však může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem ( y). Neznamená to tedy, že by dovolání bylo "projednatelné", aniž by obsahovalo náležitosti stanovené v , anebo nesplňovalo předpoklady jeho přípustnosti podle

Závěru Nejvyššího soudu, podle něhož v projednávané věci nebyly splněny předpoklady přípustnosti dovolání a ve vztahu k nákladovému výroku bylo nutno dovolání odmítnout jako vadné, neboť stěžovatel vůči němu neuplatnil žádnou argumentaci, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Ústavní soud konstatuje, že závěr Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání koresponduje i s jeho předchozí judikaturou (srov. např.

sp. zn.

,

a stanovisko sp. zn. ).

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. dubna 2018

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu