Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 892/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Ing. Pavla Radoně, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem, sídlem Valdštejnovo nám. 76, Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2017 č. j. -384, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2017 č. j. -386, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2017 č. j. -388, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. dubna 2013 č. j. -103, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. listopadu 2013 č. j. -157, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. září 2014 č. j. -229, výrokům I., III. a IV. rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 31. července 2012 č. j. -62, ve znění opravného usnesení ze dne 7. února 2013 č. j. -92, usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 11. září 2013 č. j. -145, usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 11. prosince 2013 č. j. -159, usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 16. ledna 2014 č. j. -164, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Oblastní nemocnice Jičín, a. s., sídlem Bolzanova 512, Jičín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.II. Stěžovateli se náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem nepřiznává.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí namítaje porušení jeho základních práv "na soudní ochranu, na spravedlivý proces, na přístup k soudu, na výkon spravedlnosti, na rovné zacházení a všeobecný zákaz diskriminace, na legitimní očekávání stěžovatele výkonu soudní moci v souladu se zásadou legality". V petitu ústavní stížnosti se též domáhal, aby Ústavní soud ve výroku konstatoval, že Nejvyšší soud nerozhodnutím o jeho návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku porušil jeho právo na spravedlivý proces bez průtahů.

2. Z ústavní stížnosti a napadených usnesení Nejvyššího soudu se podává, že stěžovatel se žalobou u Okresního soudu v Jičíně (dále jen "okresní soud") domáhal, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zdržet se v bránění mu nahlížet do veškeré zdravotnické dokumentace jeho otce vedené vedlejší účastnicí, zdržet se bránění mu v pořizování výpisů, opisů a kopií z této zdravotnické dokumentace, a dalších povinností. Rozsudkem ze dne 31. 7. 2012 č. j. -62 okresní soud uložil vedlejší účastnici povinnost podat stěžovateli informace o zdravotním stavu jeho zemřelého otce a příčinách jeho úmrtí a poskytnout kopii listu o prohlídce (výrok II.), v dalších částech žalobu zamítl (výroky I. a III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.). Na základě stěžovatelova odvolání rozsudek okresního soudu Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud" rozsudkem ze dne 11. 4. 2013 č. j. -103 potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel (bez právního zastoupení) dovolání, požádal o odložení právní moci a vykonatelnosti rozsudku a současně (samostatným podáním) požádal o osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení.

3. Okresní soud usnesením ze dne 11. 9. 2013 č. j. -145 stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznal (z důvodu řádně neprokázaných osobních a majetkových poměrů), k odvolání stěžovatele krajský soud usnesením ze dne 28. 11. 2013 č. j. -157 usnesení okresního soudu potvrdil. Usnesení krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním.

4. Následně vyzval okresní soud stěžovatele (usnesením ze dne 11. 12. 2013 č. j. -159), aby si zvolil zástupce z řad advokátů a předložil soudu plnou moc. Stěžovatel tento nedostatek neodstranil, toliko opakovaně požádal o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů. Usnesením ze dne 16. 1. 2014 č. j. -164 okresní soud mu nepřiznal osvobození od soudních poplatků a zamítl žádost o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Na základě stěžovatelova odvolání krajský soud usnesením ze dne 11. 9. 2014 č. j. -229 změnil usnesení okresního soudu tak, že řízení o návrhu na osvobození se zastavuje, ve zbytku ho potvrdil. Také posléze uvedené usnesení krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním.

5. Okresní soud vyzval stěžovatele, aby odstranil nedostatek spočívající v absenci povinného zastoupení v řízení o jeho dovoláních proti oběma usnesením krajského soudu (srov. bod 3. i.f. a bod 4. i.f.) a poučil ho o následcích spojených s jeho neodstraněním; stěžovatel uvedený nedostatek nezhojil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 12. 2017 č. j. -384 zastavil dovolací řízení proti usnesení krajského soudu ze dne 28. 11. 2013 č. j. -517 s odůvodněním, že stěžovatel nesplnil zákonem stanovenu podmínku tohoto řízení (povinné zastoupení). S totožným odůvodněním zastavil Nejvyšší soud dovolací řízení proti usnesení krajského soudu ze dne 11. 9. 2014 č. j. -229, a to usnesením ze dne 13. 12. 2017 č. j. -386.

6. Usnesením ze dne 13. 12. 2017 č. j. -388 Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání proti rozsudku krajského soudu ze dne 11. 4. 2013 č. j. -103. V odůvodnění stručně popsal průběh předchozích fází řízení a podrobněji se věnoval postupu soudů při odstraňování vad stěžovatelova dovolání. Zejména připomenul, že usnesení krajského soudu ze dne 11. 9. 2014 č. j. -229 nabylo právní moci ke dni 1. 10. 2014, takže lhůta k opravě, resp. doplnění, dovolání skončila již v prosinci 2014. Mínil-li stěžovatel podáním ze dne 2. 2. 2015 opravit vady dovolání, stalo se tak již po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty.

II.

Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel nejprve vytýká Nejvyššímu soudu, že nevěnoval dovoláním řádnou pozornost, jak je jeho zákonnou povinností, což dokládá skutečnost, že text odůvodnění usnesení č. j. -384 je slovo od slova totožný s textem odůvodnění usnesení č. j. -386, ačkoliv vyhotovení soudního rozhodnutí opisováním z jiného soudního rozhodnutí bez vysvětlení důvodů, které k tomu vedly, je nepřípustné a současně jevící známky plagiátorství.

8. Poté se stěžovatel podrobně věnuje vymezení argumentů o porušení jeho základních práv, a to konkrétně práva na zákonný soud a zákonného soudce (změnami v přidělení jeho dovolání jiným senátům Nejvyššího soudu - část A.), nesplnění poučovací povinnosti okresním soudem, porušení jeho legitimního očekávání ve stanovení lhůty k doplnění dovolání, porušení principů spravedlivého procesu, odepření přístupu k dovolacímu soudu, odepření výkonu spravedlnosti (část B., část D.), nesprávné použití předpisů upravujících dovolací řízení Nejvyšším soudem, nepřípustnou retroaktivitu (část C.), svévolné nerozhodnutí Nejvyššího soudu o jeho návrhu na odložení právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu (část E.), odepření přístupu k soudu (část F.), namítá svévoli a libovůli obecných soudů spočívající v jejich nesprávném právním posouzení důvodnosti jeho žaloby (údajně na náhradu škody), nezdůvodněním neprovedení jeho důkazních návrhů, nepřihlédnutím k právně rozhodným skutkovým tvrzením a právní argumentaci (část G.); v posléze uvedené části informoval, že dne 2. 2. 2015 předal soudu plnou moc advokáta a současně ztotožnění se advokáta s jeho podáním ze dne 27. 7. 2013 (tj. s dovoláním stěžovatele) a citoval celý text tohoto dovolání.

9. V závěru ústavní stížnosti (část IV.) stěžovatel navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem vůči obecný soudům.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 .

IV.

Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba rozdělit do dvou částí, nejprve posouzení její přípustnosti a opodstatněnosti proti třem v záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího soudu (body 12. až 13.), poté proti rozhodnutím krajského soudu a okresního soudu (body 14. až 15.).

12. Stěžovatel v průběhu řízení před obecnými soudy svými dovoláními napadl tři rozhodnutí krajského soudu, Nejvyšší soud ve dvou případech dovolací řízení zastavil (srov. výše bod 5.), ve třetím stěžovatelovo dovolání odmítl (srov. výše bod 6.). Ústavní soud považuje důvody, pro které Nejvyšší soud zastavil obě dovolací řízení a ve třetím řízení odmítl pokládat dovolání jako plně souladné s právní úpravou dovolání v ; absence povinného zastoupení předepsaného v je nedostatkem, který neumožňuje v dovolacím řízení pokračovat. Namítá-li stěžovatel (část C. ústavní stížnosti), že Nejvyšší soud při projednání jeho dovolání proti rozsudku krajského soudu aplikoval svévolně a protiprávně ve znění účinném od 1. 1. 2014, není jeho námitka důvodná. Nejvyšší soud sice uvedl, že vyšel ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. 1. 2014, nicméně změna provedená v ustanovení neměla vliv na posouzení stěžovatelova dovolání. Ústavní soud neshledal relevantní ani stěžovatelovu námitku o totožnosti obsahu dvou usnesení Nejvyššího soudu a narážku na plagiátorství. Shoda obsahu obou usnesení je dána totožnými skutkovými okolnostmi a právními závěry; usnesení byla vydána týmž soudem, týmž senátem ve stejném složení, nemůže tak jít o plagiátorství ve smyslu úmyslného kopírování cizího textu a jeho vydávání za vlastní.

13. Na základě uvedených zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelova ústavní stížnost proti usnesením Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud opakovaně připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016

sp. zn.

(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Není pochyb o tom, že stěžovatel vytýkanou vadu u žádného ze svých dovolání neodstranil, u dvou z nich se ani o odstranění nepokusil, u třetího tak učinil až po uplynutí lhůty uvedené v (ve znění účinném v souladu s čl. II bodu 2. ). Svým přístupem tak stěžovatel ani nevytvořil Nejvyššímu soudu prostor, aby rozhodl o jeho návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku krajského soudu.

14. Zastavení dvou dovolacích řízení a odmítnutí stěžovatelova dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění podmínky povinného zastoupení má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozhodnutím krajského soudu a okresního soudu.

15. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ), či nikoliv. Bylo-li dovolací řízení zastaveno, ev. stěžovatelovo dovolání řádně odmítnuto, ve všech případech proto, že stěžovatel nebyl v dovolacím řízení řádně zastoupen, nevytvořil sám stěžovatel Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti těchto mimořádných opravných prostředků vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. věta za středníkem ), je v daném kontextu třeba na všechna stěžovatelova dovolání hledět tak, jako by vůbec nebyla podána. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutím krajského soudu a okresního soudu - považovat za přípustnou.

16. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle a podle odmítl (výrok I.) jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný. Vzhledem k tomuto výsledku rozhodnutí o ústavní stížnosti nejsou dány podmínky pro rozhodnutí Ústavního soudu podle , proto Ústavní soud náhradu nákladů řízení stěžovateli nepřiznal (výrok II.).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. dubna 2018

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu