Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1365/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele nezletilého Dan Nguyen, zastoupeného zákonným zástupcem Van Hai Nguyen, zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, sídlem Příkop 834/8, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. dubna 2017 č. j. -23, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, a Ministerstva vnitra jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a , o Ústavním soudu (dále jen " "), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v y a a d. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývá, že vedlejšímu účastníkovi bylo doručeno podání, o kterém stěžovatel tvrdí, že bylo jeho žádostí o vydání povolení k trvalému pobytu, a na základě něj má být vedeno správní řízení; toto podání však bylo vedlejším účastníkem dne 16. 12. 2016 odloženo podle , (dále jen " ") s tím, že z něj nelze zjistit, kdo jej učinil.

3. Stěžovatel následně podal správní žalobu, kterou se domáhal toho, aby bylo rozhodnuto o povinnosti vedlejšího účastníka vydat rozhodnutí ve věci stěžovatelovy žádosti o povolení k trvalému pobytu. Usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 23. 2. 2017 č. j. -11 však tato žaloba byla zamítnuta s tím, že ochrany proti nečinnosti správního orgánu se lze u soudu domáhat pouze v rámci probíhajícího, to jest zahájeného a dosud neskončeného správního řízení, ovšem v posuzovaném případě nebylo žádné řízení ani zahájeno a tedy ani neprobíhá a žaloba je tak nepřípustná dle , (dále jen " "), neboť nebyly splněny podmínky řízení podle

4. Nejvyšší správní soud následně zamítl stěžovatelovu kasační stížnost proti usnesení krajského soudu. Přitom vyložil, že situaci nelze řešit žalobou proti nečinnosti správního orgánu ve správním soudnictví. Proti odložení podání bylo možno nejprve brojit opravným prostředkem v podobě odvolání a následně případně podat správní žalobu proti rozhodnutí odvolacího orgánu.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel argumentuje, že usnesení o odložení věci podle je rozhodnutím, kterým správní orgán toliko deklaruje, že neexistuje správní řízení. Vzhledem k jeho pouhé deklaratornosti se stěžovatel domnívá, že jeho vydání je z pohledu vlastního řízení nepodstatné; bylo-li usnesení o odložení věci vydáno vadně, pak byť je třeba i pravomocné, nemá to stále žádný vliv na běh řízení a lhůt v něm, a tedy ani na možnost brojit proti nečinnosti v takovémto řízení. Zároveň se stěžovatel domnívá, že usnesení o odložení věci je vyloučeno ze soudního přezkumu, neboť se jím nezakládají, nemění, neruší nebo závazně neurčují práva a není tak rozhodnutím podle Tyto skutečnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nereflektuje a s námitkami stěžovatelem v tomto směru vznesenými se ani nevypořádává. Stěžovatel je nadále přesvědčen, že jeho žaloba ve správním soudnictví byla podána procesně správně a cítí se být připraven o soudní ochranu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 . Ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. a až 92 y). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

8. Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá vlastní právní názory na výklad procesních předpisů dopadajících na jeho věc, avšak Ústavní soud se s nimi neztotožňuje. Naopak lze konstatovat, že závěry obsažené v rozhodnutí napadeném ústavní stížností nevykazují jakékoliv nedostatky. Jak Nejvyšší správní soud logicky a přesvědčivě vysvětlil, ve stěžovatelově věci nepřipadá žaloba proti nečinnosti správního orgánu v úvahu, neboť zde vůbec ani není žádného řízení, ve kterém by k průtahům mohlo docházet. Jestliže stěžovatel s takovou žalobou neuspěl, nestalo se tak nějakým pochybením orgánů rozhodujících ve věci, nýbrž výhradně kvůli nesprávnému procesnímu postupu jeho samotného.

9. Nesouhlasí-li stěžovatel se závěry Nejvyššího správního soudu s argumentem, že usnesení o odložení věci je vyloučeno ze soudního přezkumu, pak opět vychází z nesprávného právního názoru, neboť takovýto soudní přezkum je považován za přípustný. Soudní praxe totiž mezi rozhodnutí žalovatelná podle zahrnuje vedle úkonů, jimiž byly žalobci upraveny (založeny, změněny, zrušeny nebo závazně určeny) hmotná subjektivní práva či povinnosti, i úkony, které hmotná subjektivní práva či povinnosti žalobce přímo neupravily, ale ukončily řízení, jež bylo způsobilé taková práva či povinnosti upravit (viz Jemelka, Luboš a kol.: . Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, ).

10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. března 2018

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 . Ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. a až 92 y). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

8. Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá vlastní právní názory na výklad procesních předpisů dopadajících na jeho věc, avšak Ústavní soud se s nimi neztotožňuje. Naopak lze konstatovat, že závěry obsažené v rozhodnutí napadeném ústavní stížností nevykazují jakékoliv nedostatky. Jak Nejvyšší správní soud logicky a přesvědčivě vysvětlil, ve stěžovatelově věci nepřipadá žaloba proti nečinnosti správního orgánu v úvahu, neboť zde vůbec ani není žádného řízení, ve kterém by k průtahům mohlo docházet. Jestliže stěžovatel s takovou žalobou neuspěl, nestalo se tak nějakým pochybením orgánů rozhodujících ve věci, nýbrž výhradně kvůli nesprávnému procesnímu postupu jeho samotného.

9. Nesouhlasí-li stěžovatel se závěry Nejvyššího správního soudu s argumentem, že usnesení o odložení věci je vyloučeno ze soudního přezkumu, pak opět vychází z nesprávného právního názoru, neboť takovýto soudní přezkum je považován za přípustný. Soudní praxe totiž mezi rozhodnutí žalovatelná podle zahrnuje vedle úkonů, jimiž byly žalobci upraveny (založeny, změněny, zrušeny nebo závazně určeny) hmotná subjektivní práva či povinnosti, i úkony, které hmotná subjektivní práva či povinnosti žalobce přímo neupravily, ale ukončily řízení, jež bylo způsobilé taková práva či povinnosti upravit (viz Jemelka, Luboš a kol.: . Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, ).

10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. března 2018

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu