Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1478/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti V. G., t. č. Věznice Plzeň, zastoupeného JUDr. Petrem Sladkým, advokátem se sídlem v Plzni, Veleslavínova 363/35, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. -96 ze dne 25. července 2017, Městského soudu v Praze č. j. -73 ze dne 21. listopadu 2016 a Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. -57 ze dne 8. srpna 2016, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3 jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 3 domáhal na soudním exekutoru JUDr. Ivo Erbertovi náhrady nemajetkové újmy ve výši 1 000 000 Kč s tím, že exekutor postupoval při výkonu své činnosti vůči stěžovateli nezákonně a ten se tak cítí poškozen na svých právech. Obvodní soud stěžovateli nepřiznal osvobození od soudního poplatku a zamítl žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů. Soud dospěl k závěru, že stěžovatel má měsíční příjem 7 887 Kč z invalidního důchodu (po provedení exekučních srážek) a jeho měsíční výdaje činí měsíčně 1 600 Kč. Stěžovatel tak má k dispozici částku, která mu dává možnost uhradit soudní poplatek ve výši 10 000 Kč. Nadto se ve věci jedná o zjevně bezúspěšné uplatňování práva, neboť požadavek stěžovatele na náhradu újmy je zjevně nepřiměřený výši exekvované částky 70 000 Kč a stěžovatel se údajně protiprávnímu postupu exekutora v exekučním řízení nijak nebránil.

2. Rozhodnutí obvodního soudu potvrdil Městský soud v Praze s tím, že poměry stěžovatele umožňují zaplacení soudního poplatku, pokud mu bude poskytnuta dostatečně dlouhá lhůta. Závěr o zjevné bezúspěšnosti uplatňování práva soud považoval za předčasný.

3. Nejvyšší soud zastavil řízení o následném dovolání s tím, že majetkové poměry stěžovatele osvobození a ustanovení zástupce neodůvodňují. Zároveň jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, neboť žalobce spatřuje zásah do svých osobnostních práv v činnosti exekutora v exekučním řízení.

4. Proti rozhodnutí Nejvyššího, městského a obvodního soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na přístup k soudu. Porušení tohoto práva stěžovatel spatřoval v tom, že řádně doložil své nedostatečné příjmy, přesto nebyl osvobozen od soudního poplatku. Napadená rozhodnutí řádným způsobem neodůvodňují závěr, že důvody pro osvobození nejsou dány. V důsledku toho stěžovatel nemůže uplatnit své právo na náhradu škody způsobené výkonem exekuce. Nepříznivé majetkové poměry by přitom neměly být překážkou uplatnění práva.

5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález

sp. zn.

ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení

sp. zn.

ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

6. Ústavní soud se k rozhodnutím o osvobození od placení soudních poplatků, opakovaně vyjádřil v tom smyslu, že zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany. Samotný spor o osvobození od soudních poplatků obyčejně nedosahuje intenzity opodstatňující závěr o porušení základních práv a svobod (srov. odst. 29 nález

sp. zn.

ze dne 5. 12. 2017 a tam citovanou judikaturu).

7. Rozhodnutí o splnění zákonem stanovených podmínek pro takové osvobození spadá hlavně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší jejich závěry ohledně důvodnosti uplatněného nároku přehodnocovat. Případy, ve kterých Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné. Týkají se specifických otázek [kupříkladu osvobození od soudního poplatku právnických osob, srov. nálezy

sp. zn.

ze dne 11. 5. 1999 (N 71/14 SbNU 107); či

sp. zn.

ze dne 27. 2. 2013 (N 33/68 SbNU 351)]. Nebo v nich šlo o svévolný výklad, např. nerespektováním kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [nález

sp. zn.

ze dne 31. 8. 2004 (N 125/34 SbNU 281)]. K tomu by v případě rozhodnutí soudu o osvobození od soudních poplatků mohlo dojít jen v případě svévolného použití podústavního práva, kterému by chybělo jakékoliv zdůvodnění, anebo by v extrémní míře vybočovalo z rámce vymezeného principy spravedlnosti [nález

sp. zn.

ze dne 17. 5. 2011 (N 96/61 SbNU 489)].

8. Takové vady napadených rozhodnutí Ústavní soud neshledal. Napadené rozhodnutí obvodního soudu ve spojení s rozhodnutím městského soudu dospívá k přesvědčivému závěru, že stěžovatel, který je ve výkonu trestu, má i po exekučních srážkách z invalidního důchodu dostatek prostředků (cca 6 000 Kč), které by, při stanovení dostatečně dlouhé lhůty, mohl využít na zaplacení soudního poplatku. Správnost, natožpak ústavní akceptovatelnost takové úvahy stěžovatel žádným konkrétním způsobem nezpochybnil (podáním ze dne 19. 3. 2018 přitom Ústavnímu soudu sdělil, že po srážkách a platbě za léky bude mít měsíčně k dispozici 6 219 Kč, což zjištění obvodního soudu spíše potvrzuje). Jaké důvody brání využití těchto prostředků stěžovatel nesdělil. Namítal-li stěžovatel, že napadená rozhodnutí jsou nedostatečně odůvodněná, lze k tomu jen stručně uvést, že stručné závěry obecných soudů s ohledem na povahu rozhodnutí a řešených právních otázek z ústavního hlediska obstojí.

9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. března 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu