Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 667/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Vladimíra Štěříka, zastoupeného JUDr. Martinem Vlasákem, advokátem se sídlem Mírové náměstí 119, 281 61 Kouřim, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. -44 ze dne 30. 11. 2017 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -63 ze dne 10. 10. 2017, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení d.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel žalobou podanou k Městskému soudu v Praze napadl rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení o námitkách podaných stěžovatelem proti jejímu dřívějšímu rozhodnutí, kterým zamítla jeho žádost o přiznání starobního důchodu, a to pro nesplnění podmínek podle , o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o důchodovém pojištění"). O žalobě rozhodl Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že ji jako nedůvodnou zamítl. Následnou kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud shora označeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl.

Proti rozhodnutím správních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel po vylíčení životních útrap své rodiny soudům uvedl, že v letech 2000 až 2011 pečoval o svoji plně invalidní tetu, jako pečovatel však nebyl z důvodu vyhlášené občanské neposlušnosti nikde úředně evidován, jelikož by tím popřel její důvod a smysl. Dle jeho slov není pravdou, že bylo dne 27. 3. 2007 provedeno v bytě jeho tety sociální šetření za účelem posouzení kritérií pro přiznání příspěvku na péči, jak uvádí rozsudek Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel dále poukázal na nesrovnalosti OSSZ v evidenci dokladů potřebných pro stanovení skutečně potřebné doby sociálního pojištění a požádal Ústavní soud, aby přihlédl ve svém rozhodování ke specifikům jím popsaného případu v historických souvislostech porušování lidských a osobnostních práv československým i českým státem v uplynulých letech a přiznal mu dobu péče o jeho tetu od r. 2000 do 8. 3. 2011, jako dobu započitatelnou na nárok na starobní důchod.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k následujícím závěrům.

Ústavní soud nemůže vyhovět požadavku stěžovatele na přiznání doby, po kterou pečoval o svoji tetu, jako doby započitatelné do celkové doby pojištění dle zákona o důchodovém pojištění, protože posouzení této otázky není v pravomoci Ústavního soudu. O přiznání starobního důchodu rozhodují příslušné orgány České správy sociálního zabezpečení dle zmíněného zákona o důchodovém pojištění. Ústavní soud nemůže jejich činnost nahrazovat vlastním rozhodnutím. Může pouze v rámci podané ústavní stížnosti přezkoumat, zda tyto orgány a zejména pak soudy rozhodující ve správním soudnictví o žalobě proti takovým správním rozhodnutím postupovaly v souladu s ústavním pořádkem. Ústavní soud přitom z napadených rozsudků správních soudů žádná pochybení nezjistil. Kasační soud výstižně konstatoval, že Česká správa sociálního zabezpečení (v původním řízení žalovaná) nepochybila, jestliže při výpočtu doby důchodového pojištění stěžovatele nezohlednila dobu, po kterou pečoval o svou tetu. Podle § 85 odst. 2 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení mohl stěžovatel podat okresní správě sociálního zabezpečení návrh na zahájení řízení o době a rozsahu péče podle § 6 odst. 4 písm. a) bod 11 a 12 téhož zákona nejpozději do dvou let po skončení péče, což ale (k vlastní škodě) neučinil. Na tomto odůvodnění Ústavní soud nic nespravedlivého neshledal. K tomu se sluší poznamenat, že výtka stěžovatele o sociálním šetření zde nemá význam, poněvadž se váže k posouzení přídavku na péči o osobu blízkou, nikoli k posouzení nároku stěžovatele na starobní důchod.

Z uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dílem jako návrh, k jehož projednání není příslušný dle , dílem jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 27. března 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu